ECLI:CZ:US:2011:3.US.1878.11.1
sp. zn. III. ÚS 1878/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., právně zastoupeného JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou AK se sídlem 1. máje 144, 385 01 Vimperk, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. dubna 2011 č. j. 21 C 360/2008-56, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a společnosti Lagermax spedice a logistika, s. r. o., se sídlem U Prioru 1/1059, 161 01 Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. června 2011, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 29. června 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. dubna 2011 č. j. 21 C 360/2008-56, a to pro porušení článku 1, článku 2 odst. 3 a článku 90 Ústavy České republiky, jakož i článku 1, článku 2 odst. 2, článku 3 odst. 1, článku 4 odst. 3 a odst. 4, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. dubna 2011 č. j. 21 C 360/2008-56 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal uložení povinnosti žalované společnosti Lagermax spedice a logistika, s. r. o. zaplatit žalobci částku 5.950,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I). Dále uvedeným rozsudkem soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 12.960,- Kč (výrok pod bodem II).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní závěr soudu prvního stupně nemá oporu v provedeném dokazování a že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a rovněž z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývají, ačkoli z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Stěžovatel je toho názoru, že žalovaná v řízení učinila jednostranné započtení pohledávky žalobce za žalovanou ve výši 5.950,- Kč proti své pohledávce za stěžovatelem jako žalobcem z titulu náhrady škody ve výši 15.791,30 Kč ze dne 16. února 2007, přestože jí dne 16. února 2007 žádná škoda nevznikla, neboť v tento den se uskutečnila vykládka zboží a nemohl se tudíž uskutečnit marný výjezd zaměstnanců příjemce do místa vykládky zboží. Skutkové zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaná v řízení prokázala existenci své pohledávky za žalobcem z titulu náhrady škody, podle stěžovatele není správné a pravdivé a takové skutkové zjištění je v extrémním rozporu s tvrzeními účastníků řízení a provedenými důkazy. Jestliže žalovaná zaplatila konečnému příjemci zcela zbytečné dvě faktury na náhradu škody v celkové výši 15.791,30 Kč s datem uskutečnění zdanitelného plnění 16. února 2007, přičemž v jejich přílohách je vždy uveden marný výjezd zaměstnanců příjemce ze dne 16. února 2007, je podle stěžovatele zřejmé, že šlo o bezdůvodné obohacení konečného příjemce, neboť žalovaná plnila bez právního důvodu. Za této situace proto nevznikl žalované nárok na zaplacení faktury č. 5700487 ze dne 2. března 2007, znějící na částku 15.791,30 Kč vč. DPH a nedošlo k platnému jednostrannému započtení pohledávky žalobce proti pohledávce žalované. Výše uvedenými námitkami stěžovatele jako žalobce proti jednostrannému započtení pohledávek ze strany žalované se prý soud prvního stupně vůbec nezabýval.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle ust. §202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. července 2009 není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000,- Kč, přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 5 950,- Kč.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud v dané věci uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Stěžovatel namítá především porušení procesního základního práva (článek 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatel ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu