ECLI:CZ:US:2011:3.US.1880.10.1
sp. zn. III. ÚS 1880/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. A. B. Ph.D., zastoupené JUDr. Danielou Světlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Teplická 270/40, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2008, č. j. 14 Co 90/2008-148, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, č. j. 21 Cdo 3819/2008-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 9. 2007 č. j. 27 C 90/2004-123 zčásti vyhověl žalobě stěžovatelky o náhradu nemajetkové újmy, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka prokázala, že ve svém zaměstnaneckém poměru byla diskriminována ve smyslu nerovného zacházení s muži a s ženami.
Městský soud v Praze stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, když naopak - na základě doplněného dokazování - uzavřel, že k porušení práv stěžovatelky vyplývající z rovného zacházení nedošlo.
Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky proti tomuto výroku odvolacího soudu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem odvolacího a dovolacího soudu byla porušena "Listinou garantovaná nestrannost a nezávislost soudů", a to "možností" ovlivnění zejména odvolacího soudu tím, že žalovaným byla "významná organizační složka státu - Ministerstvo zahraničí ČR"; rovněž z odůvodnění napadených rozhodnutí, která považuje za neobjektivní a stranící žalované, je podle stěžovatelky patrné, že rozhodující soudci "nebyli nezávislí a nestranní z psychologického hlediska". Způsob, jakým v řízení "zacházeli s důkazy" v ní vyvolal přesvědčení, že došlo i k porušení zásady rovnosti stran, neboť na důkazy navržené žalovanou byl kladen větší důraz než na důkazy její (v řízení zůstaly opomenuty "okolnosti, které vyšly najevo ve věci Mgr. L.", nebyl proveden důkaz "srovnání" její "situace s případem O. H." a naopak provedené "srovnání mezi ní a případem Ing. J. přinejmenším kulhá". Konečně stěžovatelka vyslovuje rovněž přesvědčení, že v její věci nebylo rozhodováno bez zbytečných průtahů, zdlouhavým řízením byla vystavena právní nejistotě a škodlivý účinek poškození jejích osobnostních práv v "relevantních společenských a pracovních kruzích" je již v podstatě neodčinitelný.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu odvolacího jí byl k dispozici opravný prostředek (dovolání), který využila, a dovolací soud se s námitkami, jež v něm uplatnila, podrobně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Nic takového stěžovatelka obecným soudům nevytýká. Ostatně pouhá rozdílnost v zacházení k diskriminaci nepostačuje; jak stěžovatelce vysvětlil dovolací soud, je relevantní jen taková rozdílnost, jež je specificky ukotvena k zákonnému diskriminačnímu důvodu (zde znaku pohlaví), jež musí být tvrzen.
Obdobné platí i ve vztahu ke skutkové rovině sporu.
Ani zde stěžovatelka neuplatňuje ústavněprávně relevantní argumentaci, jestliže nedoceňuje, že do provádění a hodnocení důkazů Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn zasahovat, nejde-li o situace zjevného omylu či logického excesu (kupříkladu jestliže přijatý skutkový závěr z dílčích poznatků získaných jednotlivými důkazy objektivně nevyplývá), což stěžovatelka nenamítá.
Stěžovatelčiny výtky o nedostatku nezávislosti a nestrannosti soudů (soudců) jsou očividně jen hypotetické a nedoložené.
V rámci ústavněprávního přezkumu nelze ani efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy bylo-li řízení před obecnými soudy již skončeno, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen (námitka "již odezněných" průtahů v řízení je však uplatnitelná v jiných souvislostech, pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. - viz kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07).
Řečené je namístě shrnout tak, že stěžovatelka ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřuje; jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu