ECLI:CZ:US:2011:3.US.1892.11.1
sp. zn. III. ÚS 1892/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, v Praze 1, Petrská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 3. 2011 č. j. 20 Cdo 663/2009-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. června 2011, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (např. čl. 40 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 96 Ústavy), čímž byla porušena základní práva stěžovatele zaručená ústavním pořádkem (rovnost před zákonem) a navíc jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když soud nerozhodoval spravedlivě v souladu se zákonem. Stěžovatel uvádí, že usnesení Nejvyššího soudu stvrzuje stav, kdy civilní soudy tří stupňů svými rozhodnutími a) fakticky rozhodovaly o vině podle trestního zákona, ačkoliv jim tato pravomoc samozřejmě absolutně nepřísluší, a b) nerespektovaly zásadu presumpce neviny.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 12. 2007 č. j. 27 C 268/2007-17 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby "z výkonu rozhodnutí, vedeného oprávněným P. S. proti povinnému JUDr. A. J. pod sp. zn. 13 Nc 12914/2005 u Obvodního soudu pro Prahu 4, byla vyloučena členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu Leopoldova 2042-2043, se sídlem Praha 4, Leopoldova 2043/24", a rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že JUDr. A. J. (povinný) uzavřel dne 15. 1. 2005 spolu se svojí manželkou se stěžovatelem smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s právem nájmu družstevního bytu, sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství, na uvedené adrese, přičemž tuto dohodu jmenovaný podepsal v době, kdy proti němu bylo (od roku 2001) vedeno trestní řízení pro trestný čin podvodu (s vyčíslenou škodou 5.576.800,- Kč), přičemž již v době podpisu této dohody byl dlužníkem poškozených 31 věřitelů, uvedených ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005 sp. zn. 6 To 104/2004, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004 č. j. 3 T 3/2001-1357 a JUDr. J. byl pravomocně uznán vinným ze spáchání uvedeného trestného činu podle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s dozorem; zároveň bylo obžalovanému uloženo, aby poškozeným nahradil způsobenou škodu, z toho žalovanému částku 99.612,- Kč. Dne 15. 1. 2005 byla mezi stěžovatelem jako pronajímatelem a JUDr. J. a jeho manželkou jako nájemci uzavřena smlouva o podnájmu označeného bytu včetně bytového vybavení a zařízení s účinností od 15. 1. 2005 na dobu neurčitou. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2005 č. j. 13 Nc 12914/2005-5 byla na základě citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze k návrhu oprávněného (žalovaného) nařízena proti JUDr. J. (povinnému) exekuce k vymožení částky 99.612,- Kč, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. Otakar Kořínek, který exekučním příkazem ze dne 23. 3. 2006 nařídil provedení exekuce postižením členských práv a povinností povinného spojených s členstvím v označeném bytovém družstvu. Usnesením Policie ČR ze dne 28. 4. 2006 bylo proti JUDr. A. J. zahájeno trestní stíhání pro trestné činy poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zákona a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zákona; dle podané obžaloby státního zástupce se JUDr. A. J. měl trestného činu podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zákona dopustit tím, že dne 15. 1. 2005 převedl bezúplatně uzavřením písemné dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu na stěžovatele M. S. svůj členský podíl a s ním související právo na nájem označeného bytu ve vlastnictví bytového družstva za okolnosti, kdy byl dlužníkem nejméně 31 věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v období od 22. 5. 1997 do 23. 7. 1999, uvedených v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. 3 T 3/2001, "potvrzeném" rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005 sp. zn. 6 To 104/2004, čímž částečně zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že převodem na M. S. (stěžovatele) odstranil před věřiteli členský podíl v družstvu a způsobil věřitelům škodu ve výši 279.988,- Kč. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 2 T 112/2006 bylo trestní řízení proti obviněnému JUDr. J. podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř., za použití §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., zastaveno s odůvodněním, že "výše již uloženého trestu odnětí svobody, který obviněný v současné době vykonává, s výší trestu, který obviněnému měl být uložen v projednávané věci, je zcela bez významu vedle trestu, který obviněný vykonává". Soud prvního stupně dovodil, že JUDr. A. J., který byl již v době podpisu předmětné dohody dlužníkem poškozených věřitelů, zmařil uspokojení žalovaného tím, že svůj majetek - členská práva a povinnosti v družstvu - převedl na stěžovatele (včetně vybavení domácnosti). Měl-li stěžovatel vůči JUDr. J. existující pohledávku (z provedeného dokazování vyplynulo, že podle smlouvy o postoupení pohledávky ve výši 230.000,- Kč s 10% úrokem z této částky, uzavřené mezi žalobcem jako postupníkem a jeho otcem jako postupitelem, byla splatná až 1. 2. 2005), měla být jeho pohledávka "splacena" tak, aby JUDr. J. uspokojil všechny věřitele poměrně; svým jednáním tak JUDr. J. "zvýhodnil žalobce oproti ostatním věřitelům". Byť o povinnosti nahradit škodu poškozeným v době podpisu dohody nebylo pravomocně rozhodnuto, byl JUDr. J. povinen nahradit jim škodu již v okamžiku, kdy od nich částky podvodně vylákal, takže do prodlení s placením se dostal minimálně dnem následujícím poté, co se seznámil podle §166 tr. ř. se spisem. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 417/99 proto prvoinstanční soud dospěl k závěru, že předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ze dne 15. 1. 2005 byla uzavřena v rozporu s trestním zákonem, a je proto podle §39 obč. zák. neplatná.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2008 č. j. 28 Co 192/2008-43 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, na něž plně odkázal. K námitkám žalobce, že je v rozporu se zásadou presumpce neviny, aby soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí odkazem na spáchání určitého trestného činu bez toho, že by tento trestný čin byl zákonem stanoveným způsobem prokázán a že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 2 T 112/2006 je nesprávně interpretováno, neboť k zastavení trestního řízení došlo, aniž by soud rozhodl o vině či trestu, konstatoval odvolací soud, že trestní soud a ani soud prvního stupně se otázkou viny a trestu nezabývaly; soud prvního stupně posuzoval otázku platnosti dohody o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu ze dne 15. 1. 2005 jako předběžnou a na základě zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, neboť nesouhlasil se závěrem o neplatnosti předmětné dohody; zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřoval v tom, že soudy obou stupňů "svým rozhodováním suplovaly činnost orgánů činných v trestním řízení, ač to zákon v žádném případě nepřipouští". Namítal, že je nepřijatelné, aby jakýkoliv civilní soud vynášel de facto výroky o vině určité osoby (JUDr. J.) bez toho, že by k tomu byl podle českého právního řádu oprávněn a že by takový výrok byl výsledkem řádně uskutečněného trestního řízení.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl, když mimo jiné uvedl, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že řeší-li soud platnost právního úkonu jako předběžnou otázku, může si závěr o tom učinit i v případě, že účastníkem řízení není žádný z účastníků tohoto právního úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001). I když tedy povinný JUDr. J., který předmětnou dohodu (smlouvu) se žalobcem (stěžovatelem) uzavřel, není účastníkem daného řízení, může soud platnost této smlouvy řešit jako otázku předběžnou.
Námitku stěžovatele, že soudy obou stupňů při řešení uvedené předběžné otázky "suplovaly činnost orgánů činných v trestním řízení" a že je v rozporu se zásadou presumpce neviny, aby soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí odkazem na spáchání určitého trestného činu bez toho, že by tento trestný čin byl zákonem stanoveným způsobem prokázán, považoval dovolací soud za nesprávnou. Uvedl, že v řízení o žalobě na vyloučení věci z exekuce (výkonu rozhodnutí) podle §267 odst. 1 o. s. ř. totiž nejde a ani nemůže jít o rozhodování o vině a trestu za trestný čin, ale jen - formou předběžné otázky (§135 odst. 2 o. s. ř.) - o posouzení platnosti písemné dohody ze dne 15. 1. 2005, jíž JUDr. J. převedl spolu se svojí manželkou bezúplatně na žalobce členská práva a povinnosti v bytovém družstvu a s tím související právo na nájem označeného bytu ve vlastnictví bytového družstva za okolnosti, kdy jmenovaný byl dlužníkem nejméně 31 věřitelů, jejichž pohledávky vznikly v období od 22. 5. 1997 do 23. 7. 1999, a to v souvislosti s tím, že téhož dne jmenovaný a jeho manželka uzavřeli se žalobcem jako pronajímatelem smlouvu o podnájmu předmětného bytu na dobu neurčitou od 15. 1. 2005, ačkoliv údajná pohledávka žalobce vůči JUDr. J. byla splatná až dne 1. 2. 2005.
Nejvyšší soud uvedl, že uzavřením předmětné dohody totiž JUDr. J. zmařil uspokojení svého věřitele - žalovaného a dalších věřitelů (poškozených v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 3/2001, kteří se v adhezním řízení připojili s nárokem na náhradu škody) tím, že zcizil část majetku, který měl spolu se svojí manželkou, z jehož případného prodeje v exekuci (výkonu rozhodnutí) by jeho (jejich) pohledávky mohly být alespoň částečně uspokojeny. Tomu, že se jednalo o právní úkon uzavřený se záměrem (úmyslem) zmařit uspokojení těchto věřitelů, nasvědčuje i zjištěná okolnost, že téhož dne, tj. 15. 1. 2005, uzavřel JUDr. J. spolu se svojí manželkou jako podnájemci se žalobcem jako pronajímatelem bezúplatnou podnájemní smlouvu o podnájmu předmětného bytu, včetně bytového zařízení, a to na dobu neurčitou, a rovněž to, že údajná pohledávka žalobce vůči jmenovanému byla splatná až dne 1. 2. 2005. Tímto protiprávním jednáním JUDr. J. jako dlužník žalovaného a dalších věřitelů tak porušil trestním zákonem chráněný zájem státu na tom, aby nebylo zmařeno uspokojení jeho věřitelů tím, že zcizí část svého majetku (§256 tr. zák.).
Nejvyšší soud dále uvedl, že byť se odvolací soud v dané věci ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, na nějž odkázal, že předmětná písemná dohoda o bezúplatném převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, uzavřená dne 15. 1. 2005 mezi stěžovatelem a JUDr. J. a jeho manželkou, je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. z důvodu, že jmenovaný zvýhodnil stěžovatele oproti jiným jeho věřitelům, včetně žalovaného, ačkoliv tento právní úkon je protiprávní z důvodu rozporu s §256 odst. 1 tr. zák., je správný jeho závěr, k němuž dospěl při řešení předběžné otázky, že předmětná dohoda je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná.
Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatele, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. 2 T 112/2006, vydaným v trestním řízení vedeném proti JUDr. J., nebylo rozhodnuto "o vině a trestu", a že soud prvního stupně toto rozhodnutí nesprávně interpretoval. Dovolací soud uvedl, že i když odsuzující trestní rozsudek nebyl vydán [např. z důvodu rozhodnutí soudu o zastavení trestního stíhání podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř., za použití §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., amnestie, promlčení], neznamená to, že soud v občanském soudním řízení nemůže (ne)platnost právního úkonu podle §39 obč. zák. posuzovat z hlediska jeho rozporu s trestním zákoníkem.
Pokud stěžovatel nesouhlasil v rámci svého dovolání s názorem soudů obou stupňů, že "JUDr. J. byl povinen nahradit škodu poškozeným po okamžiku, kdy se seznámil se spisem, jelikož ani tento názor nerespektuje zásadu presumpce neviny", uvedl k tomu Nejvyšší soud, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek tohoto soudu ze dne 6. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 162/2001), nastala jeho povinnost platit škodu vzhledem k ustanovení §563 obč. zák. následujícího dne poté, kdy se o uplatněném nároku (uplatněných nárocích) na náhradu škody v adhezním řízení, jež je součástí trestního řízení, co do jeho důvodu a výše dozvěděl.
Dovolací soud také nepřisvědčil výtce stěžovatele, že se odvolací soud nevypořádal se závěry uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/1990, z nichž podle něj vyplývá, že "nelze dovozovat, že by se JUDr. J. dopustil trestného činu podle §256 tr. zákona". Dovolací soud uvedl, že v daném případě - v občanskoprávním řízení o žalobě podle §267 odst. 1 o. s. ř. - jde o posouzení předběžné otázky platnosti předmětné dohody ze dne 15. 1. 2005, a nikoliv o řešení otázky, zda jmenovaný spáchal trestný čin podle §256 tr. zák. či nikoliv, o níž přísluší rozhodnout jen soudu v trestním řízení (dovolací soud pro úplnost uvedl, že výše zmiňované rozhodnutí bylo přijato před zavedením trestného činu podle §256a tr. zák., tudíž se jeho závěry neuplatní tehdy, jde-li o zvýhodnění některého věřitele).
Stěžovatel před Ústavním soudem pouze zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když mimo jiné uvádí, že "je zcela nepřijatelné, aby jakýkoliv civilní soud vynášel de facto výroky o vině určité osoby (JUDr. J.) bez toho, že by k tomu byl podle českého právního řádu oprávněn, a bez toho, že by takový výrok byl výsledkem řádně uskutečněného trestního řízení". Závěrem stěžovatel shrnuje, že soudy všech stupňů se ve věci dohody o převodu práv zabývaly zejména jednáním JUDr. J. v tom smyslu, zda nenaplňuje zákonné znaky určitého trestného činu, místo aby se zabývaly tím, proč by měla být dohoda o převodu práv neplatná, s jakým konkrétním zákonným ustanovením je v rozporu, případně jakým způsobem se příčí dobrým mravům. Rozhodnutí soudů všech stupňů je tak zjevně nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů; soudy všech stupňů zcela nepřijatelně zasahují do ústavně garantovaných lidských práv, vytváří velmi nebezpečný stav, ve kterém by bylo umožněno soudům svévolně a bez řádného odůvodnění rozhodovat o právech v právních oblastech (vina z pohledu trestních předpisů), kde jim to nepřísluší.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Poté, co Ústavní soud přezkoumal všechny okolnosti, včetně napadeného rozhodnutí, v kontextu stěžovatelových argumentů, relevantních pro posouzení věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu totožné námitky, které již uplatnil v rámci dovolacího řízení. Obecné soudy se však s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly v rámci dovolacího řízení, když vysvětlily, jak hodnotily jednotlivé důkazy, proč považují dohodu za neplatnou podle §39 obč. zák. (atd.). Ústavní soud proto odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (viz výše).
Ačkoli se stěžovatel snaží argumentovat tím, že civilní soud rozhodoval o spáchání trestného činu, nelze takové námitce stěžovatele přisvědčit. Obecný soud se zabýval otázkou platnosti smlouvy a její neplatnost dovozuje např. mimo jiné i z okolnosti, že téhož dne, kdy došlo k uzavření dohody o převodu členských práv, tj. 15. 1. 2005, uzavřel JUDr. J. spolu se svojí manželkou jako podnájemci se stěžovatelem jako pronajímatelem bezúplatnou podnájemní smlouvu o podnájmu předmětného bytu, včetně bytového zařízení, a to na dobu neurčitou, a rovněž to, že údajná pohledávka stěžovatele vůči jmenovanému byla splatná až dne 1. 2. 2005.
Zkoumání jednotlivých v ústavní stížnosti zopakovaných námitek, týkajících se skutkového stavu a právní argumentace obecných soudů, tak v souladu se shora uvedenými principy jeho činnosti přesahuje přezkumnou pravomoc Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, C. H. Beck, svazek 3, nález č. 39).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu