ECLI:CZ:US:2011:3.US.2004.11.1
sp. zn. III. ÚS 2004/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 4. 2011 č. j. 30 Cdo 3947/2009-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 7. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že byl dále porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 5. 2008 č. j. 22 C 81/2007-28 zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 150 000 Kč, představující náhradu nemajetkové újmy, která stěžovateli údajně vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti soudních exekutorů ve dvou exekučních řízeních. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, Městský soud v Praze jej však rozsudkem ze dne 1. 4. 2009 č. j. 54 Co 519/2008-45 potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením napadeným touto ústavní stížností odmítl s tím, že není přípustné, a to ani vzhledem k ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatel nepředložil uvedenému soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou. Toto své stanovisko zdůvodnil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení zcela jiné právní otázky zásadní pro rozhodnutí ve věci samé, než kterou v dovolání označil stěžovatel, a tudíž na zásadní význam položené otázky nelze usuzovat již jen proto, že na jejím řešení odvolací soud svůj rozsudek nezaložil; jestliže se její vyřešení nemůže projevit v konečném postavení stěžovatele vůči druhé straně sporu, jde o dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné. K tomu dodal, že to, jak stěžovatel domnělou otázku postavil, nenabízí žádný prostor právního posuzování, neboť její zadání směřuje jen k právní informaci, která v posuzovaném případě žádný význam nemá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudu prvního stupně a soudu odvolacímu, že jeho věc nesprávně posoudily, a tím že porušily čl. 6 odst. 1 Úmluvy či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (na dalším místě pak tvrdí, že řízení je postiženo ústavně nesouladným postupem, neprovedením navržených důkazů, extrémním rozporem mezi skutečností a právním názorem obecných soudů). Dále poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) týkající se výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu (dle níž základní výchozí částkou má prý být 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy) s tím, že otázkou zásadního právního významu byla otázka, zda příslušné právní závěry nutno aplikovat v českém právu. Nejvyšší soud měl dle stěžovatele pochybit nejen v odpovědi na tuto otázku, když dospěl k závěru, že "obecné soudy vlastně průtahy neshledaly", v návaznosti na tuto odpověď pak prý nevzal vůbec v úvahu, že soudy nižších stupňů rozhodly v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud se také odklonil od dosavadní judikatury, dle níž je při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP. Při aplikaci §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), je realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta ESLP za přihlédnutí ke kritériím, která ESLP považuje za významná. To platí i ve vztahu ke způsobům náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž se existence újmy v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě presumuje. V dané věci předmět řízení představoval vykonatelnou částku vyšší než 1 000 000 Kč, tedy částku nikoliv nevýznamnou. Úvaha odvolacího soudu o tom, že úspěch stěžovatele je toliko hypotetický, není pro posouzení formy odškodnění právně významná, neboť i kdyby byl v exekučním řízení neúspěšný, nemá tato okolnost žádný vliv na zjištění, zda došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. na přiznání odškodnění za takto vzniklou újmu. Dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy k závěru o nesprávném úředním postupu, musí stanovit odpovídající odškodnění v penězích, a pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení toliko usnesení Nejvyššího soudu, jenž odmítl jeho dovolání pro nepřípustnost. Úlohou Ústavního soudu z tohoto důvodu může být posouzení, zda uvedený soud otázku přípustnosti daného dovolání posoudil ústavně konformním způsobem. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, že by byl stěžovatel toho názoru, že jeho dovolání bylo přípustné na základě jiného ustanovení než §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a tak se Ústavní soud zaměřil pouze na otázku ústavnosti postupu podle tohoto ustanovení, přičemž vzal v úvahu, že posouzení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam, je zásadně na Nejvyšším soudu, přičemž přezkum příslušných závěrů ze strany Ústavního soudu se v principu omezuje na to, zda je uvedený soud řádně, byť i jen stručně, odůvodnil, a (tedy) zda dané rozhodování nenese prvky libovůle. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu, vycházející z ústavně zakotveného postavení tohoto soudu v systému ostatních ústavních orgánů (a z něho vyplývajícího vztahu k obecné justici), totiž plyne, že rozhodnutí obecných soudů není Ústavní soud oprávněn z hlediska věcné správnosti přezkoumávat, což platí tím spíše, poskytuje-li zákon obecným soudům prostor k vlastnímu uvážení, jak tomu je v daném případě.
V posuzované věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní otázka, kterou stěžovatel coby údajnou otázku zásadního významu v dovolání předestřel, byla pro rozhodnutí odvolacího soudu irelevantní, neboť jeho rozhodnutí bylo postaveno na posouzení otázky jiné (tedy že s ohledem na konkrétní okolnosti "dílčí průtahy v exekučních řízeních nemohly [stěžovateli] způsobit újmu"), a z toho vyvodil, že jí přisuzovat zásadní právní význam nelze. Dle názoru Ústavního soudu je daný závěr srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodněn; ostatně ani ze samotné ústavní stížnosti není zřejmé, v jakém ohledu má být daná úvaha vadná. Možno v této souvislosti dodat, že ústavní stížnost obsahuje řadu námitek, ty však směřují proti tomu, jak obecné soudy (nižších stupňů) posoudily stěžovatelovu věc z meritorního hlediska. To ale předmětem rozhodování ze strany Nejvyššího soudu nebylo (viz výše), a tudíž se těmito námitkami Ústavní soud (věcně) nezabýval.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu