ECLI:CZ:US:2011:3.US.2155.11.1
sp. zn. III. ÚS 2155/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OFFICES FOR RENT, a. s. se sídlem Praha 4, Ohradní 1394/61, zastoupené JUDr. Alenou Vachtovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2011 č. j. 22 Cdo 1966/2009-114 a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2008 č. j. 28 Co 534/2008-80 a Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 5. 2008 č. j. 7 C 367/2007-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci, a to s tvrzením, že bylo porušeno její vlastnické právo chráněné článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 22. 5. 2008 č. j. 7 C 367/2007-45 určil, že žalobkyně L. V. je výlučným vlastníkem v rozsudku uvedených pozemků, ohledně kterých byl v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis vlastnického práva jak pro ni, tak stěžovatelku (žalovanou).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2008 č. j. 28 Co 534/2008-80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přisvědčil závěru, že právní předchůdci žalobkyně se stali vlastníky předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí o přídělu (přídělové listiny ze dne 1. 12. 1952) v období účinnosti tzv. středního občanského zákoníku, který k nabytí vlastnictví nevyžadoval intabulaci; mimoto vlastnické právo svědčilo právním předchůdcům žalobkyně i na základě postupní smlouvy uzavřené s B. Š., jíž byly předmětné pozemky přiděleny dříve, a i kdyby nebylo těchto titulů, byly podle odvolacího soudu splněny podmínky nabytí vlastnictví vydržením. Oproti tomu Arcibiskupství pražské nemohlo být při prodeji nemovitostí předchůdci stěžovatelky (D. H.) v dobré víře, že mu pozemky patří, jestliže mu byly odňaty ve prospěch státu výměry Ministerstva zemědělství ze dne 24. 3. 1948 a 31. 7. 1950.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 5. 2011 č. j. 22 Cdo 1966/2009-114 stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné, jelikož jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá - jako souladné s hmotným právem i konstantní judikaturou - zásadní právní význam. Konstatoval též, že i kdyby byla důvodná námitka stěžovatelky, dle které předmětné pozemky nebyly v době přidělení ve vlastnictví státu a vlastnické právo původního vlastníka (Arcibiskupství pražského) nezaniklo, postačí, že obstojí právní závěr o vydržení vlastnictví nemovitostí právními předchůdci žalobkyně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Arcibiskupství pražské kupní smlouvou ze dne 19. 11. 1992, jíž nemovitosti převedlo na jejího právního předchůdce, "rozhodně nečinilo neplatný právní úkon", jestliže postupovalo s odkazem na tehdy platné ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákona o půdě"). Stěžovatelka má za to, že její vlastnické právo "požívá ochrany a nezaniká v souladu s článkem 11 Listiny a ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv" ani tehdy, bylo-li později odkazované ustanovení zákona o půdě nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 1/95 zrušeno, a je přesvědčena, že nalézá oporu v názoru, který vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 143/07. Konečně též připomíná, že vlastnické právo k přídělu nenaplňuje znaky vlastnického práva ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny, neboť není neomezeným panstvím nad věcí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen interpretační "libovůlí".
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; relevantní rámec rozhodného právního posouzení obecné soudy vysvětlily a odůvodnily obšírně a věcně přiléhavě, a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat. Oproti tomu stěžovatelka tento rozhodovací rámec relevantně nezpochybňuje, jestliže povýtce míjí, co je pro něj argumentačně podstatné.
Napadená rozhodnutí nejsou projevem porušení zásady právní jistoty a ochrany nabytých práv, jak se stěžovatelka domnívá, a ani odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 143/07 nemůže být pro ni efektivní; v předmětné věci totiž nešlo o to, že by dodatečně odpadl titul převodce odstoupením od smlouvy nebo jejím "zrušením z jiného důvodu", a argument ochranou dobré víry při nabývacím úkonu se tím v její prospěch neuplatní. Naopak, jak dovodily obecné soudy, jako určující se prosadí to, že Arcibiskupství pražskému byly dotčené nemovitosti v režimu pozemkové reformy odňaty, aby se následně staly předmětem držby a vydržení vlastnictví právními předchůdci žalobkyně, a tudíž při uzavírání kupní smlouvy s právním předchůdcem stěžovatelky nemohlo být jejich vlastníkem a oprávněným převodcem. Úvaha stěžovatelky o nižší úrovni ochrany vlastnictví nabytého přídělem (žalobkyně) je nepřípadná rovněž, což ostatně odůvodnění výše zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/95 dokládá dostatečně.
Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu