ECLI:CZ:US:2011:3.US.2229.11.1
sp. zn. III. ÚS 2229/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. et Mgr. V. V., zastoupené Mgr. Michalem Dubem, advokátem AK Dub & Limbergová se sídlem Na Baště sv. Jiří 7/258, 160 00 Praha 6, proti výrokům I., II. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2011 č. j. 14 Co 49/2011-327 a proti výrokům II. až VIII. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. července 2010 č. j. 39 P 107/2009-279, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 29. 7. 2011 napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené výroky rozsudků pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 2, čl. 5, čl. 12 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte (dále jen Úmluva").
Oběma výše označeným rozhodnutím stěžovatelka vytýká, že před jejich vyhlášením nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, nejsou rovněž řádně odůvodněna, nebyla respektována práva nezletilé dcery stěžovatelky - M. H., zejména právo vyplývající z čl. 12 Úmluvy, neboť soudy nezjišťovaly názor nezletilé ohledně její vůle stýkat se s jejím otcem.
Stěžovatelka dále namítá, že výše příspěvku na výživu nezletilé údajně neodpovídá jak jejím potřebám, tak ani možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům otce nezletilé. Městský soud údajně majetkové a příjmové poměry otce nezletilé zkoumal nedostatečně, neboť jím snížené výživné je údajně asi "čtyřikrát nižší, než jaké mělo být s ohledem ke všem okolnostem stanoveno".
II.
Jak se zjišťuje, Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 7. 2010 č. j. 39 P 107/2009-279 svěřil nezletilou do péče její matky (výrok I), otci nezletilé uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 6 000,-Kč měsíčně (výrok II), dlužné výživné uložil otci nezletilé uhradit k rukám matky ve stanovených částkách ve třech splátkách nejpozději do 31. 12. 2010 (výrok III), upravil styk otce s nezletilou s účinností od 1. 11. 2010 během kalendářního roku (výrok IV) a v průběhu letních, vánočních a jarních prázdnin (výrok V). Pod body VI až VIII výroku rozsudku soud prvního stupně rozhodl rovněž o místě předání a převzetí nezletilé oběma rodiči při počátku a skončení styku a o nákladech znaleckého posudku, které jsou rodiče nezletilé povinni uhradit.
Soud se v řízení zabýval příjmy obou rodičů, jejich majetkovými poměry a odůvodněnými potřebami nezletilé, přičemž konstatoval, že nezletilá se narodila mimo manželství svých rodičů. Stěžovatelka žila s nezletilou v rodinném domě otce nezletilé až do počátku července 2009, aniž by do dubna téhož roku na úhradu nákladů spojených s bydlením jakkoli přispívala.
Při svém rozhodování ohledně úpravy styku nezletilé s otcem vycházel soud zejména ze závěrů znaleckého posudku znalců z oboru psychologie a psychiatrie, přičemž umožnil upravit narušené vzájemné vztahy mezi otcem a nezletilou v postupném tzv. navykacím režimu, bez asistovaného styku.
Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a III, jímž byla stanovena výše výživného na nezletilou tak, že ho snížil na částku 4 000,- Kč měsíčně, nově rozhodl i o dlužném výživném (výrok I), přičemž změnil i úpravu styku otce s nezletilou v průběhu kalendářního roku (výrok II).
Odvolací soud po doplnění dokazování zejména ohledně majetkových poměrů otce dospěl k závěru o jen částečné důvodnosti odvolání stěžovatelky v případě úpravy styku, přičemž odvolání otce shledal důvodným.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů toliko tehdy, zjistí-li porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 5).
Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ústavní soud též ve své judikatuře pravidelně uvádí, že mu nepřísluší - s výjimkou zjevných excesů, resp. výkladové svévole - přezkoumávat obecnými soudy aplikovaná kritéria rozhodování o výživném, jež jsou zakotvena především v ustanovení §96 zákona o rodině (srov. kupříkladu usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 98/05, sp. zn. I. ÚS 32/06, příp. sp. zn. II. ÚS 1934/07). Necítí se tedy být povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných (relativně neurčitých) hledisek odůvodněných potřeb oprávněné a schopností, možností a majetkových poměrů povinného, a to i kdyby mohla být objektivně vyložena i jinak. Jen očividné a neodůvodněné vybočení ze zákonných standardů dokazování a hodnocení provedených důkazů, resp. ze všeobecně akceptovaného výkladu použitých právních ustanovení, zakládající nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, je způsobilé dosáhnout ústavněprávní roviny; jinak je na místě respektovat meze zákonem předpokládaného soudního uvážení. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu by byl dán též tehdy, jestliže by obecné soudy přijatá rozhodnutí náležitě (logicky a srozumitelně) neodůvodnily.
Nic z toho obecným soudům v projednávané věci vytýkat nelze.
Námitky stěžovatelky mají z valné většiny jen podústavní rozměr; je jimi zpochybňována věcná správnost napadených rozhodnutí, což však samo o sobě ústavní roviny nedosahuje. Fakticky je stěžovatelka předestírá Ústavnímu soudu, aby je posoudil jako další (běžná) opravná instance v režimu obecného soudnictví, jíž ovšem není a být ani nemůže.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy vycházely ze standardního (a adekvátního) výkladu aplikovaných institutů, a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jejich rámci mohly být relevantní. V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že rozhodná ustanovení vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 528/99, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, nález č. 126), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený - jak bylo vícekrát zdůrazněno - až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/06). Není proto samo o sobě rozhodné, že význam interpretačních hledisek, jež obecný soud pokládal v konkrétní věci za určující, stěžovatelka hodnotí jinak.
V případě stěžovatelkou uplatněných konkrétních námitek není možno stěžovatelce přisvědčit, že by obecné soudy v projednávané věci nezohledňovaly majetkové poměry otce nezletilé M.; zejména odvolací soud se při přezkoumání důvodnosti námitek stěžovatelky zvlášť zaměřil k posouzení "potenciálně dosažitelného přijmu" stěžovatele.
Podstatná část námitek stěžovatelky směřuje do oblasti úpravy styku otce s nezletilou; stěžovatelka argumentuje údajným porušením práv nezletilé M. ve smyslu čl. 3 odst. 2, čl. 5, čl. 12 a čl. 16 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud však žádné takové závady v postupu obecných soudů, které by měly ústavněprávní dimenzi, nezjistil.
Jestliže stěžovatelka namítá, že v řízení bylo porušeno právo nezletilé M. být slyšena v soudním řízení, zakotvené v čl. 12 Úmluvy (jakož i v čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, čl. 6 Úmluvy o styku s dětmi, §31 odst. 3 zákona o rodině a §100 odst. 4 o. s. ř.), byla by tato námitka relevantní jen v souvislosti s tvrzením o porušením práva na spravedlivý proces. Ani takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Nezl. M. měla možnost projevit své stanovisko k otázce styku se svým otcem; výše uvedené právo bylo v řízení realizováno, byť zprostředkovaně před znalci, resp. při pohovorech s nimi. Obecné soudy byly povolány k tomu, aby tyto její (zprostředkované) postoje hodnotily, byť nikoli izolovaně, ale ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy tak, aby bylo dosaženo rovnováhy mezi zájmem dítěte a jeho rodiči. Názor dítěte odpovídající jeho psychické a rozumové vyspělosti, nemůže však pro soud být jediným rozhodujícím faktorem. Jestliže tedy obecné soudy hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, nelze tomuto postupu cokoli vytknout. Ostatně i v odůvodnění napadených rozhodnutí se tyto úvahy soudů náležitým způsobem odrážejí.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu