ECLI:CZ:US:2011:3.US.2241.11.1
sp. zn. III. ÚS 2241/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem v Praze 1, Karolíny Světlé 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 2. 2010 č. j. 9 C 248/2007-127 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011 č. j. 28 Co 586/2010-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že "těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na rovnost v právech (čl. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a základní právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovateli byla uložena pořádková pokuta Policií ČR, Obvodním úřadem vyšetřování v Praze 5, usnesením č. j. ČVS: VV-748/107-91 ze dne 25. 10. 1991, a to dle §66 odst. 1 trestního řádu ve výši 800,- Kč. Důvodem k uložení pořádkové pokuty byla skutečnost, že se stěžovatel opakovaně (dva případy) bez omluvy nedostavoval ke znalcům k provedení nařízeného vyšetření duševního stavu stěžovatele. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž argumentoval, že byl opakovaně v zahraničí. Stížnost však byla tehdejší Obvodní prokuraturou pro Prahu 5 zamítnuta usnesením č. j. 2 Pv 520/91-26.
Usnesením obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. E 3064/96-6 ze dne 10. 3. 1997 byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí pro pohledávku 800,- Kč, jakož i pro vymožení soudního poplatku 300,- Kč. Stejnopis návrhu a usnesení byly doručeny stěžovateli soudním vykonatelem dne 5. 2. 2004, kdy stěžovatel, jak uvádí, nedobrovolně a jen proto, aby odvrátil provedení výkonu rozhodnutí sepsáním movitých věcí, zaplatil soudnímu vykonateli částku 1.100,- Kč. Pokusy o provedení soupisu movitých věcí soudním vykonavatelem ve dnech 21. 4. 2001 a 10. 7. 2002 byly neúspěšné, neboť stěžovatel, tam v postavení povinného, nebyl zastižen. Proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, kdy namítal, že návrh na výkon rozhodnutí podal non-subjekt, který nemá způsobilost být účastníkem řízení, dále pak namítal, že usnesení o uložení pořádkové pokuty není pravomocné ani vykonatelné, neboť bylo vydáno v trestním řízení, ve kterém byl dán důvod nutné obhajoby, aniž by v něm měl obhájce, takže proto, že usnesení nebylo doručeno obhájci, nikdy nenabylo právní moci ani vykonatelnosti. Z opatrnosti rovněž namítal promlčení v důsledku uplynutí doby delší 10 let od údajné právní moci podkladového rozhodnutí.
Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 402/2005-47 ze dne 29. 9. 2005 bylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že oprávněný v průběhu řízení vystupuje pod několikrát jiným označením a že na soudu I. stupně bude, aby oprávněného vyzval k odstranění těchto vad návrhu.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. E 3064/96-57 ze dne 31. 1. 2007 byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal zmatečnost a nicotnost takového usnesení, neboť nebylo možné zastavit výkon rozhodnutí, který nebyl nařízen, dále namítal nedostatek procesní způsobilosti oprávněného a nepřiměřenou délku řízení.
Městský soud v Praze usnesení soudu I. stupně změnil tak, že řízení se zastavuje, neboť návrh České republiky - Ministerstva vnitra posoudil dle obsahu jako zpětvzetí návrhu, kdy se podle stěžovatele nezabýval dostatečně procesní obranou stěžovatele.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal zejména nedostatek procesní způsobilosti, neprokázání oprávnění jednat jménem navrhovatele, nedostatek právní moci exekučního titulu, zánik vykonatelnosti exekučního titulu, zmatečnost usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí, odnětí možnosti jednat před soudem, nesprávné právní posouzení věci, porušení zásady dvojinstančnosti, nevypořádání se s argumentací uvedenou v odvolání, nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, nepřiměřenou délku řízení. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 304/2008-109 ze dne 27. 8. 2008 bylo dovolání odmítnuto jakožto subjektivně nepřípustné, a proto se soud nezabýval jeho důvodností. Stěžovatel napadl usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 1. 2007 č. j. E 3064/96-57, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007 č. j. 25 Co 197/2007-68 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008 č. j. 20 Cdo 304/2008-109 ústavní stížností, která však byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (blíže viz sp. zn. IV. ÚS 3003/2008).
Stěžovatel si stěžoval na průtahy v řízení dopisem ze dne 26. 1. 2007. Přijetí stížnosti soud potvrdil dopisem ze dne 29. 1. 2007, stížnost byla shledána důvodnou a za průtahy byla vyslovena omluva v dopise ze dne 21. 2. 2007. Stěžovatel požádal Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti o náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy dopisem ze dne 8. 2. 2007. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti potvrdilo příjem dopisu stěžovateli dne 13. 3. 2007. Dopisem ze dne 22. 3. 2007 stěžovatel sdělil České republice - Ministerstvu spravedlnosti, že požaduje i náhradu škody, nikoliv pouze náhradu nemajetkové újmy. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti sdělilo v dopise ze dne 9. 10. 2007 stěžovateli, že žádosti o náhradu škody nevyhovuje.
Částka 1.100 Kč, kterou stěžovatel uhradil soudnímu vykonateli dne 5. 2. 2004, se skládá ze dvou položek. Jde o pořádkovou pokutu 800,- Kč a 300,- Kč za zaplacený soudní poplatek. Náhrada škody byla vyloučena za tyto dvě částky k samostatnému projednání a předmětem řízení zůstalo zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč za nepřiměřenou délku exekučního řízení.
Soud I. stupně shledal žalobu důvodnou pouze částečně. Výslovně uvádí, že exekuční řízení bylo dlouhé, s čímž souhlasila i žalovaná
(Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti), žalobou uplatněný nárok však neuznala. Prvoinstanční soud se přiklonil k názoru žalované, že v řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí je specifické postavení strany povinného (v tomto případě stěžovatele) z hlediska jeho vědomosti o zahájení řízení. Povinnému při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí není doručován návrh na výkon rozhodnutí poté, co je podán, ani usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí poté, co je vydáno, ale podle §325 o. s. ř. je usnesení povinnému (stěžovateli) doručováno až při provádění výkonu, neboť účelem tohoto ustanovení je zabránit maření výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Návrh i usnesení jsou tedy povinnému doručovány až při provádění soupisu movitých věcí. Tyto neúspěšné pokusy o doručení, které přispěly k prodloužení řízení, není, podle soudu I. stupně, možné hodnotit ve prospěch stěžovatele. Usnesení se mu podařilo doručit až dne 5. 2. 2004. Od tohoto data byla dána vědomost stěžovatele o řízení o výkonu rozhodnutí a mohl uplatnit práva a být vázán povinnostmi vyplývající pro něj z řízení. Do té doby nemohl být řízením o výkon rozhodnutí v úzkosti ani frustrován. Vzhledem k tomu, že i soud I. stupně v odpovědi na stížnost stěžovatele tuto shledal důvodnou, byla i žaloba o zadostiučinění shledána rovněž částečně důvodnou. V řízení o výkon rozhodnutí, které není složité ani právně ani skutkově, lze za průtah považovat úkon provedený asi po 3 měsících. Podle prvoinstančního soudu tak jde o období od doručení usnesení ze dne 29. 9. 2005 po datu 18. 10. 2005. V období od 18. 10. 2005 došlo pouze k úkonu dne 15. 3. 2006. Protože stěžovateli způsobily průtahy úzkost a frustraci, pouhé sdělení omluvy není postačující. Prvoinstanční soud proto dospěl k závěru, že průtahy trvaly 10 měsíců, žalobce k nim nijak nepřispěl a řízení nebylo skutkově ani právně složité. Za přiměřené soud proto považoval zadostiučinění ve výši 1.000,- Kč za každý měsíc trvání průtahů, vzhledem k okolnostem případu. Stěžovateli byla proto přiznána částka 10.000,- Kč a částka 40.000,- Kč byla zamítnuta. Po právní stránce soud hodnotil nárok stěžovatele s odkazem na ust. §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ust. §142 odst. 3 o. s. ř., neboť výše plnění závisela na úvaze soudu a stěžovateli žádné náklady nevznikly.
Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Exekuční řízení, v němž došlo k průtahům, bylo zahájeno podáním návrhu dne 4. 12. 1996. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 3. 1997 a bylo stěžovateli doručeno až dne 5. 2. 2004, tedy po 7 letech. Řízení o výkon rozhodnutí bylo vedeno 11 let a 10 měsíců. Stěžovatel dále uváděl, že řízení je vždy zahájeno podáním návrhu a u všech subjektů zúčastněných běží řízení současně, tj. názor prvoinstančního soudu, že řízení je zahájeno až prodejem movitých věcí povinného, je nesprávný. Stěžovatel poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, ze které dle jeho názoru vyplývá, že částka 10.000,- Kč, kterou mu soud I. stupně přiznal, je nepřiměřeně nízká a neodpovídá všem okolnostem posuzovaného případu, ani celkové délce řízení. Z těchto důvodů proto stěžovatel požadoval, aby odvolací soud napadený rozsudek v zamítavém výroku o věci samé změnil a 40.000,- Kč mu přiznal. Zároveň upozorňoval na to, že vždy je třeba vycházet z celkové nepřiměřené délky řízení a v doplnění odvolání poukazoval rovněž na to, že prvoinstanční soud měl aplikovat ve svém rozhodování manuál pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. na případy odškodňování průtahů řízení vypracovaný Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva.
Odvolací soud zkonstatoval, že soud I. stupně provedl potřebné dokazování, náležitě zjistil skutkový stav a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Stran odvolacích námitek stěžovatele se ztotožnil s jeho názorem, že je třeba brát v úvahu celkovou délku řízení, nikoli přihlížet pouze k jednotlivým, určitým časovým úsekům a ty hodnotit jako průtahy. Stejně tak přisvědčil námitce stěžovatele, že k aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. byl vydán manuál Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva a rovněž, že soudní judikatura došla k závěru, že místním podmínkám České republiky odpovídá částka asi 15.000,- Kč za každý rok doby řízení, pokud trvalo déle, než by bylo možno považovat za přiměřené k projednání a rozhodnutí věci s ohledem na její skutkovou a právní náročnost. Odvolací soud dospěl k závěru, že prvoinstanční soud sice výslovně tyto principy a manuál ve svém odůvodnění neuvádí, přesto se jeví částka přiznaná stěžovateli jako přiměřená. Svůj názor odvolací soud zdůvodnil tak, že je třeba souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že za celkovou délku řízení pro potřeby posouzení nároku žalobce je nutné považovat období od 5. 2. 2004 do 9. 10. 2008, tj. ode dne, kdy stěžovateli, v postavení povinného v exekučním řízení, bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, až do právní moci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele. Základní částka, na kterou by pak stěžovatel měl nárok, by činila 67.500,- Kč, přičemž věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy. Z tohoto důvodu je potřeba odečíst 50 % z této částky v neprospěch stěžovatele a věc měla dle názoru odvolacího soudu pro stěžovatele malý význam, což soud zhodnotil odečtením 40 % pro stěžovatele. Zároveň odvolací soud přičetl stěžovateli 10 %, neboť věc byla banální, přesto trvala dlouhou dobu. Stěžovateli by tedy mělo náležet 13.500,- Kč. K tomu však odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1320/10 ze dne 9. 12. 2010, který se zabýval kritérii pro posouzení přiměřené délky řízení. V systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, hraje význam předmětu řízení pro poškozeného klíčovou roli. Frustrace, které mohou dosáhnout až podoby skutečných útrap, jsou značnou psychickou zátěží, zejména v řízení trestním a opatrovnickém. Odvolací soud zdůraznil, že je nutné přihlédnout k tomu, že v souzené věci byl původním předmětem řízení výkon rozhodnutí pro vymožení částky 800,- Kč, což byla pokuta uložená žalobci, kterou dobrovolně nezaplatil. Stěžovatel v rámci řízení navíc ani netvrdil, že by právě tato částka, s ohledem na jeho osobní a majetkové poměry, byla zcela zásadní. Vzhledem k výši této částky není předmět exekučního řízení dle názoru odvolacího soudu podstatný. Průtahy ve sporu o takovouto částku mohou být vnímány negativně, ale nelze hovořit o frustraci. Řízení o výkon rozhodnutí je vedeno formálně v písemné formě, proto je pro účastníka méně stresující. Ve světle výše uvedených argumentů považoval odvolací soud částku přiznanou soudem I. stupně za přiměřenou a dostatečnou, a proto zamítavý výrok ohledně částky 40.000,- Kč jako správný potvrdil.
Stěžovatel před Ústavním soudem rozsáhle zrekapituloval řízení, dále pak upozornil, že týden po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze vydal Nejvyšší soud stanovisko č. j. Cpjn 2006/2010, které bylo určeno ke sjednocení rozhodovací soudní praxe ve věcech zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. (nesprávně uvedeno 82/1982 Sb.). Zejména zdůraznil, že z tohoto stanoviska mimo jiné vyplývá, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti; pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení; částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 zákona podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. Stěžovatel dále uvádí, že svůj názor Nejvyšší soud však publikoval již dříve (např. sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), takže měl být soudům znám. Uvádí, že samotné kompenzační řízení trvalo 4 roky, což považuje na nepřiměřenou dobu a řízení exekuční probíhalo 11 let a 10 měsíců, což je dle jeho názoru zcela extrémní délka řízení. Dále pak uvádí, že pokud odvolací soud modifikoval částku, tak to učinil převážně v neprospěch stěžovatele, nepřihlédl k celé době řízení. Dále pak uvádí, že odvolací soud se argumentačně zcela odchýlil od soudu prvoinstančního, což považuje za zcela diformní. Stěžovatel dále uvádí, že mezi základní znaky právního státu patří důvěra v právo, předvídatelnost soudních rozhodnutí a tedy i právo na to, aby soudy rozhodovaly shodně a nikoliv odlišně. Tomu odpovídá ústavní princip rovnosti v právech, vyplývající z čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku vedeného exekučního řízení je dle jeho názoru v rozporu s jednoduchým právem, ale především, že nerespektování soudní judikatury, která se zabývá obdobnými případy a zobecňuje zásady pro odškodňování nemajetkové újmy, činí tato rozhodnutí protiústavní.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu
nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v zásadě argumentuje tím, že rozhodnutí obecných soudů je v rozporu s ustálenou judikaturou (např. sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), resp. se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 k výkladu ustanovení §13 odst. 1 vět druhé a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") a čl. II zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 160/2006 Sb.") v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (sp. zn. Cpjn 206/2010), což však Ústavní soud neshledal.
Nejvyšší soud výslovně uvádí ve svém stanovisku, že je třeba přihlédnout k složitosti případu, chování poškozeného, postupu příslušných orgánů, významu předmětu řízení pro poškozeného; tento výčet je pouze demonstrativní. Obecné soudy se ve svých odůvodněních těmito otázkami zabývaly. Dle názoru Ústavního soudu lze souhlasit se zcela logickým právním názorem obecných soudů, že stěžovatel mohl být průtahy řízení frustrován až od okamžiku, kdy se o řízení dozvěděl, tj. nemajetková újma, za kterou stěžovatel požaduje přiměřené zadostiučinění, mu mohla vznikat až od okamžiku, kdy mu bylo známo, že exekuční řízení proti němu bylo zahájeno.
Otázku přiměřeného zadostiučinění hodnotí stěžovatel zcela jednostranně, když opomíjí skutečnost, že v určitých výjimečných případech je akceptovatelné, aby případná morální újma, kterou stěžovatel utrpěl, byla dostatečně napravena samotným konstatováním porušení, tj. že není nutné přiznávat jakoukoli náhradu v penězích (Szeloch proti Polsku, rozsudek senátu čtvrté sekce ESLP ze dne 22. 5. 2001, stížnost č. 33079/96 nebo Berlin proti Lucembursku, rozsudek senátu čtvrté sekce ze dne 15. 7. 2003, stížnost č. 44978/98). Rovněž tak je přípustné, aby výše přiměřeného zadostiučinění v penězích byla stanovena i mimo "standard" dovozovaný z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Nejvyšší soud ve svém stanovisku výslovně uvádí: "K uvedenému je třeba dodat, že nastíněné možnosti procentuálního zvýšení či snížení základního odškodnění nebrání soudu, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, které se vymykají standardním situacím, přistoupil ke zvýšení či snížení základního odškodnění nad či pod jejich rámec. Nelze zde vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku (včetně podání ústavní stížnosti).
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, vyjádřil, že pokud Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, stanovil základní pravidla pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění, a to mj. určením tzv. základní částky, resp. základního rozpětí, jedná se o důležité východisko, které však obecné soudy nižších stupňů nezbavuje povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud."
Odvolací soud v rámci odvolacího řízení akceptoval některé výtky definované stěžovatelem v odvolání a v rámci svého rozhodnutí individuálně posoudil danou věc s tím, že se vypořádal argumentačně s otázkou, proč vybočil z obvyklého standardu náhrady nemajetkové újmy v penězích; rozhodoval tak plně v souladu s ustálenou judikaturou, zejména pak s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1320/10.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu