ECLI:CZ:US:2011:3.US.2301.10.1
sp. zn. III. ÚS 2301/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. W., zastoupen JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou v Praze 6, Thákurova 531/74, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2008 č. j. 23 Cm 45/2006-100, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2008 č. j. 7 Cmo 220/2008-120 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2010 č. j. 29 Cdo 1881/2009-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že byla porušena jeho základní práva, a to zejména právo na spravedlivý proces, které je zaručeno čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatel podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, o kterém nejprve Krajský soud v Ostravě rozhodl formou směnečného platebního rozkazu ze dne 25. 7. 1996 sp. zn. 1 Sm 311/96, který nabyl právní moci dne 13. 8. 1996. Následně Krajský soud v Ostravě v celém rozsahu zrušil směnečný platební rozkaz, na jehož základě původně žalovaný byl povinen stěžovateli zaplatit částku 207.000,- Kč a náklady řízení, neboť vyhověl námitkám žalovaného. Prvoinstanční soud dospěl k závěru, že směnky, jejichž úhrady se stěžovatel domáhal, jsou neplatné pro neurčitost platebního místa a data splatnosti. Dále pak uzavřel, že ačkoli soud prvního stupně původně vycházel z fikce doručení směnečného platebního rozkazu a na tomto vyznačil právní moc dnem 13. 8. 1996, následným dokazováním bylo zjištěno, že žalovaný se v místě doručení v době doručování nezdržoval; fikce doručení ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000) tak nenastala a soud prvního stupně po právu přistoupil k opětovnému doručení směnečného platebního rozkazu a považoval námitky proti němu podané za včasné. Stěžovatel následně podal proti prvoinstančnímu rozhodnutí odvolání. Vrchní soud v Olomouci však rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel následně podal dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že soudní praxe je jednotná v závěru, že směnečný platební rozkaz lze sice žalovanému doručit i způsobem uvedeným v ust. §47 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000), podmínkou, bez které závěr o náhradním doručení písemnosti určené do vlastních rukou neobstojí, však je, že adresát písemnosti, který nebyl zastižen, se v místě doručení zdržuje (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. 20 Cdo 2756/99; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999 sp. zn. 2 Cdon 842/97 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003 sp. zn. 29 Cdo 2721/2000).
Stěžovatel před Ústavním soudem v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy. Stěžovatel má za to, že měl po dobu 9 let pravomocný směnečný platební rozkaz, následně byla nařízena exekuce a v průběhu exekuce dlužník uznal svůj závazek a chtěl ho plnit ve splátkách. Teprve po té vznesl dlužník námitky proti doručení fikcí a tvrdil, že mu nebylo doručeno, neboť se na doručovací adrese nezdržoval. Následně stěžovatel zpochybňuje důkazy prokazující tuto skutečnost (hlášení dlužníka na Cizinecké Policii ČR). Dle stěžovatele Policie ČR pouze potvrdila, že dlužník jí adresy ohlašoval, nikoli že se na těchto adresách stěžovatel zdržoval. Stěžovatel má za to, že neobstojí teze, že právo na spravedlivý proces stěžovatele končí tam, kde začíná právo na spravedlivý proces dlužníka, kterého stěžovatel žaloval. Od roku 1996 jednal v dobré víře, kdy plně věřil soudu, že vyznačení doložky nabytí právní moci na směnečném platebním rozkazu je konečné. Stěžovatel uvádí, že pozbyl tak možnost uplatňovat pohledávku vůči žalovanému i jinými způsoby.
Ústavní soud ústavní stížnost přezkoumal a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu, a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Ústavní soud zjistil z rozhodnutí obecných soudů i ze spisu, který mu byl k dispozici, že dlužník (žalovaný) nebyl na adrese uvedené stěžovatelem zastižen, zásilka byla uložena a soud vycházel z fikce doručení směnečného platebního rozkazu, na němž vyznačil právní moc dnem 13. 8. 1996. Podáním, doručeným soudu dne 3. 7. 2003, žalovaný sděloval soudu, že se dověděl o směnečném platebním rozkaze, který mu však až do této doby nebyl řádně doručen. Pokud mu byl doručován na adresu v R., na této adrese se nezdržoval, neboť v době doručení měl trvalé bydliště na adrese D., kde bydlel do 12. 10. 1998. Soud prvního stupně následně provedl šetření, a to jak zprávou Městského úřadu v R., tak i zprávami Policie ČR, Oddělení cizinecké policie Ostrava. Z tohoto šetření vyplynulo, že žalovaný se v rozhodné době na adrese R. nezdržoval, a navíc byl přihlášen k pobytu na adrese D. Obecné soudy tak rozhodovaly v souladu s ustálenou judikaturou (viz výše).
Stěžovatel mimo jiné opomíjí skutečnost, že pokud by směnky byly bezvadné, byl by dlužník povinen splnit svůj dluh řádně; vzhledem k tomu, že soud však považoval směnky za neplatné pro neurčitost platebního místa a data splatnosti, byl směnečný platební rozkaz v celém rozsahu zrušen.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu