ECLI:CZ:US:2011:3.US.2377.11.1
sp. zn. III. ÚS 2377/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 146/2010 ze dne 31. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základního práva na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu.
Napadeným usnesením, jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele, který jeho přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 58 Co 39/2009 ze dne 1. 4. 2009, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, vydaný Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 37/2007, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 125.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 1/2003. Soudy I. a II. stupně konstatovaly, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku, jehož předmětem byla žaloba stěžovatele na zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o dílo, skutečně v době od února 2003 do ledna 2005 došlo k neodůvodněným průtahům, avšak s přihlédnutím ke kritériím obsaženým v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., hodnotily okolnosti dané věci (otázku přerušení řízení, složitost věci, chování stěžovatele, jednání orgánu veřejné moci a význam předmětu řízení pro stěžovatele) a dospěly k závěru, že je na místě aplikace ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/ 1998 Sb., tedy, že jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu postačuje konstatování porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nepřípustnost dovolání, podaného stěžovatelem proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud v napadeném usnesení zdůvodnil tím, že stěžovatel dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředložil, pouze nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že k odškodnění nemajetkové újmy stěžovatele postačuje samotné konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na otázce, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze považovat za zásadně právně významnou pro rozhodnutí ve věci, její zadání směřuje pouze k poskytnutí právní informace, která v posuzovaném případě žádný význam nemá a nadto je dovolateli znám názor Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1613/2009.
Proti tomuto odmítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jako ve svém dovolání, dovolávaje se judikatury ESLP i judikatury Nejvyššího soudu, dává najevo své přesvědčení o nesprávnosti rozhodnutí obecných soudů, neústavnost rozhodnutí dovolacího soudu a porušení práva na spravedlivý proces spatřuje "ve skutečnosti, kdy dovolací soud odmítl dovolání s odkazem na skutečnost, že neshledal otázku zásadního právního významu, a to i přesto, že rozhodnutí obecných soudů 1. a 2. stupně jsou evidentně v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu", zdůrazňuje přitom základní částku 17.500,- Kč, která byla pro odškodnění nemajetkové újmy v soudní judikatuře ustálena, jakož i celkovou délku trvání daného řízení. Ústavně nesouladné je rozhodnutí dovolacího soudu i soudů nižších stupňů podle stěžovatele také s ohledem na argumentaci uvedenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 192/11, z něhož cituje. Z těchto v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil, a to i při vědomí názorů, jež jsou obsaženy v judikatuře, jíž se stěžovatel dovolává. V posuzované věci již soudy nižších stupňů na základě zjištěného skutkového stavu, jenž ani Ústavní soud - s připomenutím své judikatury - nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně rozvedly úvahy vztahující se k aplikaci ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., vedoucí je k závěru o tom, že je na místě aplikovat ustanovení odst. 2 uvedeného ustanovení, tedy že k přiměřenému zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu postačuje v daném případě konstatování porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele obsahujícím v podstatě shodné námitky, jako námitky vznášené v ústavní stížnosti, své odmítavé rozhodnutí dostatečně zdůvodnil, na námitky stěžovatele reagoval, učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem. Nutno přitom zdůraznit, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Zdůraznit třeba také, že je doménou především dovolacího soudu posoudit, zda dovolatelem k posouzení předkládaná otázka je otázkou zásadního právního významu či nikoliv. V napadeném usnesení, jak shora patrno, dovolací soud dostatečně vysvětlil, z jakého důvodu stěžovatelem v dovolání formulovanou otázku nebylo možno považovat za otázku zásadního právního významu. Za uvedeného stavu a s přihlédnutím k tomu, že obecnými soudy aplikované ustanovení odstavce 2 §31a zákona č. 82/1998 Sb., připouští v případech nemajetkové újmy jako zadostiučinění i samotné konstatování porušení práva, tak lze na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Ústavní soud tak uzavírá, že rozhodnutí dovolacího soudu nevykazuje prvky libovůle, nebylo zjištěno, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 5. října 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu