ECLI:CZ:US:2011:3.US.2410.11.1
sp. zn. III. ÚS 2410/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. Ch., zastoupeného JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 6/8, 602 00 Brno 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 28. dubna 2011 č. j. 54 Co 1001/2010-352, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek pro údajné porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Námitky stěžovatele směřují proti skutkovým zjištěním obecných soudů, které podle jeho názoru nehodnotily všechny jimi provedené důkazy ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., neboť při rozhodování o jeho žalobě, kterou se domáhal zrušení výživného ke své bývalé manželce, údajně nevzaly v úvahu skutečnost, že nemovitý majetek v hodnotě cca 1 milión Kč měl jen v pronájmu na základě smlouvy o pronájmu podniku ze dne 1. 2. 2000, kterou v průběhu pravomocně skončeného řízení k důkazu předložil a dále, že předmětné nemovitosti "v rozhodném období" již neužíval a neměl je ani v držení.
Obecné soudy se prý důsledně nezabývaly majetkovými poměry jeho bývalé manželky (v dřívějším řízení v procesním postavení žalované), neboť při svém rozhodování nevzaly v úvahu jí poskytovaný "příspěvek na bydlení, nezabývaly se jejími celkovými majetkovými poměry a způsobem života".
Obecné soudy tak podle názoru stěžovatele nedostály svým zákonným povinnostem, pokud svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, přičemž se měly vypořádat se všemi důkazy a "argumentačními tvrzeními obou účastníků řízení".
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Třebíči v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 3. 2009 č. j. 7 C 1127/2002-263 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2009 č. j. 7 C 1127/2002-274, zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení výživného pro manželku za období od 29. 6. 2002 do 26. 10. 2004 (výrok I), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Vyživovací povinnost vůči manželce stěžovatele byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 6. 2001 č. j. 8 C 1048/99-69 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2002 č. j. 12 Co 272/2001-83 ve výši 1 500,- Kč měsíčně od 1. 11. 1999 do 26. 10. 2004.
Rozsudkem okresního soudu ze dne 7. 12. 2006 č. j. 7 C 1127/2002-110 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 2. 2008 č. j. 12 Co 128/2007-137 byla již dříve pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatele na zrušení výživného manželky za období od 1. 11. 1999 do 26. 6. 2002, ohledně nyní žalovaného období byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen.
Soud prvního stupně ve věci provedl obsáhlé dokazování, a to jak k otázce zdravotního stavu žalobce v předmětném období, tak i k jeho výdělkovým možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům, majetkovým poměrům a výdělkovým, resp. sociálním a k situaci jeho bývalé manželky, přičemž zjistil, že stěžovateli byl od 19. 7. 2004 přiznán částečný invalidní důchod; stěžovatel v roce 2002 ukončil samostatně výdělečnou činnost, poté pobíral opakující se peněžité dávky na doplnění příjmů do hranice sociální potřebnosti do 21. 5. 2002. Stěžovatel pomáhal s podnikáním svému otci a od roku 2004 sám podniká. Stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na výživu jeho nezletilého syna, který je těžce zdravotně postižen a byl svěřen do péče své matky, částkou 1 500,-Kč měsíčně. Žalovaná o nezletilého celodenně pečuje a pobírá pouze sociální dávky a příspěvky s tím spojené. Okresní soud v rámci dokazování konstatoval, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy na nezletilého syna a své manželky.
Po zhodnocení všech důkazů dospěl okresní soud k závěru, že je v možnostech a schopnostech stěžovatele plnit si řádně svoji vyživovací povinnost k žalované uloženou mu rozhodnutím soudu, přičemž stanovená výše výživného je nízká a i při jejím zohlednění nedosahuje životní úroveň obou účastníků řízení stejné úrovně.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, jímž byla žaloba stěžovatele zamítnuta a ve výroku doplňujícího usnesení o náhradě nákladů státu, jako věcně správný (výrok I).
Rovněž odvolací soud poté, co některé důkazy provedené již v řízení před soudem prvního stupně zopakoval, konstatoval, že nebylo možné dospět k závěru, že za dobu od rozhodnutí o výživném pro žalovanou došlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu či zrušení stanoveného výživného.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, takže již z toho důvodu na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (také sp. zn. III. ÚS 23/93 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. I., vydání I. Praha, C. H. BECK 1994, str. 41). Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně zjištěný skutkový stav, neboť Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se prý nezabýval obecnou cenou dědictvím nabytých nemovitostí a jejich (případnými) výnosy, je třeba připomenout, že Ústavní soud se nemůže zabývat správností hodnocení provedených důkazů; mohl by tak činit pouze za situace, kdy by obecné soudy v této činnosti vybočily z mezí ústavních procesních principů. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - mimo jiné - namítá porušení základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Z obsahu připojených rozsudků je však zřejmé, že stěžovateli byl poskytnut dostatečný prostor a možnosti k tomu, aby v průběhu řízení předkládal své návrhy na doplnění dokazování a připomínky k provedeným důkazům. Z argumentace odvolacího soudu, která je dostatečná a jasná, nelze dovodit ani porušení zákonných procesních ustanovení, natož pak ústavnosti. Oba obecné soudy se ve svých rozhodnutích zcela zřetelně vyjádřily i k naplnění kritérií pro určení výživného žalobkyně, přičemž ve shodě s výsledky provedeného dokazování neshledaly, že by na straně obou účastníků řízení v mezidobí od rozhodnutí soudu, jímž bylo stěžovateli stanoveno výživné pro žalovanou, došlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu či dokonce zrušení výživného.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že majetek (ať již nemovitý či movitý) mu byl jeho otcem pouze "propůjčen", jedná se o tvrzení, s nímž se vypořádaly obecné soudy již v řízení trestním. Odvolací soud právě v návaznosti na pravomocný rozsudek ze dne 16. 6. 2005 č. j. 3 T 61/2003-198 konstatoval, že za situace, v níž podle svého tvrzení byl stěžovatel bez zaměstnání a jeho příjmy mu údajně nedovolovaly přispívat na výživu žalované, mohl alespoň část těchto věcí zpeněžit, aby své vyživovací povinnosti (nejen k žalované) dostál. Obecné soudy adekvátně zhodnotily, že bývalá manželka stěžovatele nemůže pracovat proto, že se celodenně stará o jejich těžce zdravotně postiženého syna. Ostatně z provedených důkazů v pravomocně skončeném řízení nepochybně vyplývá, že majetkové poměry obou účastníků řízení nebyly a nejsou stejné, neboť v případě stěžovatele byly a jsou nepochybně lepší. V této souvislosti je třeba připomenout, že soudy při rozhodování o výživném vycházely při svém rozhodování z majetkových poměrů účastníků jen jako z jednoho z předpokladů pro jeho přiznání.
Je tedy možné uzavřít, že odvolací soud v projednávané věci řádně a důsledně aplikoval jak ustanovení §91 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), tak i ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině, přičemž zhodnotil, jestli v době od rozhodování o výživném došlo k podstatné změně poměrů u obou účastníků řízení (§163 odst. 1 o. s. ř.). Ústavní soud rovněž neshledal v postupu odvolacího soudu ani prvky svévole, či extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami tohoto soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry, které z nich vyvodil, na straně druhé. Napadený rozsudek je ve svém odůvodnění logický, přesvědčivý a dostatečně srozumitelný, takže mu z ústavně právního hlediska nelze ničeho vytknout ani ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Ze všech důvodů shora vyložených Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu