ECLI:CZ:US:2011:3.US.2547.11.1
sp. zn. III. ÚS 2547/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Benešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 22 Cdo 1705/2011-981, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2011, č. j. 28 Co 505/2010-946, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Obecné soudy (v záhlaví označený krajský soud jako soud odvolací) v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, vypořádaly zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví mimo jiné tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatele přikázaly identifikované nemovitosti a ve prospěch bývalé manželky mu uložily povinnost k peněžitému plnění. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že přípustnost dovolání byla v jeho případě plně opodstatněna, neboť skutková zjištění a právní závěry soudů prvního a druhého stupně se "ocitly" v extrémním nesouladu se skutečným stavem věci. Nezohledněním darů jeho rodičů a jen "formálním" přístupem k věcnému břemeni doživotního užívání domu byla ovlivněna cena dotčené nemovitosti a tím i "výše vypořádacího podílu vůči žalobkyni". Opakovaná procesní pochybení soudu prvního stupně při provádění dokazování pak měla za následek, že v řízení nebylo postupováno bez zbytečných průtahů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty daného vypořádání (darování třetích osob jednomu z manželů, resp. jejich "věcná" práva ke společné nemovitosti), jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do vypořádání nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde.
Totéž platí o skutkové rovině sporu, jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně uvádí námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi po obsáhlém dokazování - finálně - vypořádaly způsobem, který má racionální a hájitelnou základnu. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je též zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům.
Stěžovatelovu kritiku - má-li být pochopena v kontextu ústavněprávním - nelze sdílet ani v té části, v níž se obrací proti rozhodnutí soudu dovolacího. Rozhodný úsudek, že dovoláním nebyla otevřena otázka zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., obstojí bez pochybností i v rovině podústavní, a ani stěžovatelovo tvrzení o "extrémním nesouladu se skutečným stavem věci" takovou otázku (způsobilý dovolací důvod) nezakládá.
K druhému stěžovatelovu ústavněprávnímu odkazu - na čl. 38 odst. 2 Listiny - pak postačí jen připomenout, co Ústavní soud opakovaně traktuje, že nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální; jinými slovy bylo-li řízení před obecnými soudy již skončeno, je prostor pro zásah Ústavního soudu v něm uzavřen. Námitka "již odezněných" průtahů v řízení je pak - v obecné rovině - uplatnitelná jen v jiných souvislostech, jmenovitě při posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07).
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu