ECLI:CZ:US:2011:3.US.2605.11.1
sp. zn. III. ÚS 2605/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci návrhu navrhovatele J. Š., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 31. 8. 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno písemné podání navrhovatele, v němž brojí proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. června 2010 č. j. 4 Ads 8/2010-141 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2009 č. j. 16 Cad 86/2009-50.
Navrhovatelovo podání postrádá náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §27 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po stránce obsahové jde o opakování ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2156/10, a rovněž částečně o formulačně zmatené podání.
Z evidence Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatel podal v roce 2010 ústavní stížnost, která byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (sp. zn. IV. ÚS 2156/10).
Dále pak obdržel Ústavní soud podání dne 29. 8. 2011 (sp. zn. SPR. ÚS 630/11), ze kterého nebylo patrno, čeho se stěžovatel domáhá, a proto byl následně poučen Ústavním soudem, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná v absolutním slova smyslu, neboť náš právní řád nenabízí, s jedinou výjimkou mající však mezinárodní kontext, žádný způsob, jak by je bylo možno efektivně zpochybnit, či dokonce revidovat.
V řízení o ústavní stížnosti není nezbytné, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování postupem formalistickým a neefektivním (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1097/10, III. ÚS 3080/09, III. ÚS 1952/10, všechna dostupná v databázi NALUS).
V daném případě si byl stěžovatel v okamžiku podání nepochybně vědom zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti (o tomto požadavku byl poučen v rámci řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2156/10 výzvou ze dne 6. září 2010). V předchozím řízení byl stěžovatel náležitě poučen o důsledcích neodstranění vad návrhu. Za této situace lze považovat za zcela neúčelné, aby soudce zpravodaj i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzýval k odstranění vad podání. Účelem výzvy a stanovením lhůty k odstranění vad podle §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro meritorní projednání věci před Ústavním soudem. Postup dle citovaného ustanovení nemůže být zneužíván osobami, které byly o náležitostech ústavní stížnosti poučeny, k faktickému obcházení ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, resp. lhůty k podání ústavní stížnosti tam stanovené.
S ohledem na to soudce zpravodaj návrh, který trpěl vadami, pro něž nebyl před Ústavním soudem meritorně projednatelný, podle ust. §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu