ECLI:CZ:US:2011:3.US.2799.11.2
sp. zn. III. ÚS 2799/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ P. Č. a 2/ J. Č., zastoupených JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní 1052/16, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011, č. j. 23 Co 164/2011-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení čl. 32 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny) zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v občanskoprávním řízení, jehož byli účastníky.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 2. 2011, č. j. 30 Nc 286/2010-113, 14 PaNc 59/2011 14P a Nc 481/2010, bylo vyhověno návrhu stěžovatelů (prarodičů) o úpravu jejich styku s nezletilými dětmi J. Č. a J. Č.
K odvolání jejich matky a kolizního opatrovníka Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil, a návrh na úpravu styku prarodičů se jmenovanými dětmi zamítl. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že při posuzování této věci vyšel ze stejných závěrů, k nimž dospěl již dříve ve věci sp. zn. 23 Co 163/2011-130, kdy k odvolání matky změnil usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 9. 2. 2011, č. j. 30 Nc 286/2010-98, jímž jí bylo nařízeno předběžným opatřením odevzdávat v určenou dobu nezletilé děti do péče prarodičů (stěžovatelů); platí tedy nadále, že není v zájmu dětí, aby za zcela mimořádné situace (kdy je jejich otec stíhán pro "zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí a trestný čin znásilnění" a matka spolu s nimi na doporučení orgánů činných v trestním řízení "bydlí na utajeném místě z obavy, že by otec v případě jeho propuštění z vazby pokračoval ve své trestné činnosti") byl upraven styk s prarodiči, neboť zájem na jejich dalším řádném vývoji má přednost před zájmy prarodičů na styku s nimi. Skutečnost, že odsuzující rozsudek v trestní věci otce nezletilých byl v odvolacím řízení zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení na tom nic nemění, jelikož - jak uvedl odvolací soud - "především posuzoval a hodnotil celkovou rodinnou situaci, která je napjatá, a tím pro oba nezletilé zatěžující".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že odvolací soud "jediným relevantním zájmem uznal vyhrocenou situaci v rodině, kterou je nutno řešit utajeným bydlištěm pouze s matkou dětí". Skutečnými potřebami a přáními nezletilých, o které se starali, a "v mnohém jim nahrazovali péči rodičů", se soud nezabýval, a neprovedl nové důkazy, na základě nichž by změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil. Stěžovatelé též tvrdí, že se odvolací soud nijak nevypořádal ani se změnou postoje matky ke styku s nezletilými, a dále, že - s ohledem na zrušující rozsudek trestního soudu - "není vůbec prokázáno, že by matka měla důvod se s dětmi někde skrývat a to i před prarodiči".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
To je významné potud, že tak je tomu v dané věci.
I kdyby oponentura stěžovatelů měla dispozice otevřít spor o podústavní správnost napadených rozhodnutí, neplatí to o "správnosti" hodnocené z pohledu ústavněprávního.
Co do výhrad proti skutkovým zjištěním (uplatněných v rámci námitky z nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), zejména proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do procesu dokazování před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo jiné hodnocení provedených důkazů. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy toto hodnocení a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, resp. když žádné možné logické interpretaci souhrnu dílčích zjištění zjevně neodpovídají; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho odvolacímu soudu však vytýkat nelze; jeho rozhodné skutkové závěry jsou podloženy korespondujícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatelé toliko na úrovni podústavního práva vytýkají neúplnost, a oponují hodnocení provedených důkazů, resp. váze, kterou jim odvolací soud přičítal. Ústavní soud však není "superrervizní" instancí a zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu jej však stěžovatelé vyzývají.
Co do právního posouzení věci platí obdobné; odvolací soud - zcela adekvátně - se zabýval především otázkou vhodnosti úpravy styku prarodičů s nezletilými dětmi na základě současně panujících specifických ("napjatých" a "zatěžujících") poměrů, vyvolaných důsledky trestního stíhání jejich otce. Neopomenul, že podmínka zájmu dítěte je přitom stěžejním hlediskem, jež je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z rodičů či prarodičů (srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 464/04).
Při snaze nalézt spravedlivou rovnováhu mezi dotčenými zájmy, představovanými zájmem stěžovatelů podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji svých vnuků na straně jedné, a zájmem nezletilých dětí na straně druhé, proto odvolací soud přisoudil přiléhavě (i když rozdílně od soudu prvního stupně) zvláštní význam nadřazenému zájmu nezletilých dětí, formovaným konkrétními okolnostmi, jež nyní v jejich rodinném prostředí panují (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 2750/07 či sp. zn. II. ÚS 297/10).
Rozumnou oporu tudíž nemá představa, že by v procesních postupech a právním posouzení věci odvolacím soudem byl zahrnut prvek libovůle, excesu nebo nepředvídatelnosti, což přirozeně není dáno již tím, že stěžovatelé pro sebe konečný výsledek řízení nepokládají za příznivý.
Stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 297/10 i zde Ústavní soud zaznamenává, že "ústavní konformitu napadeného rozsudku nelze vykládat tak, že by aktuálně zjištěný zájem dítěte byl do budoucna daný a neměnný" a že "rozhodnutí soudu nemůže být chápáno jako státem vytvořená překážka jakéhokoliv budoucího vývoje směrem ke změně úpravy styku". Jinak řečeno, není znemožněno, aby při změně poměrů, jež byly pro současné posouzení věci určující, byly právní vztahy styku s nezletilými dětmi upraveny jinak.
Je tedy namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, pročež Ústavní soud posoudil jejich ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu