ECLI:CZ:US:2011:3.US.286.11.1
sp. zn. III. ÚS 286/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. H., zastoupeného Mgr. Jakubem Janouškem, advokátem v Praze 10, Vlašimská 1876/13, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2010 č. j. 17 C 158/2010-19 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Co 509/2010-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2010 č. j. 28 Co 509/2010-32, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2010 č. j. 17 C 158/2010-19. Dle stěžovatele napadenými usneseními byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, v čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti České republice žalobu na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud se dotázal stěžovatele, zda nárok nejdříve uplatnil v souladu s §14 a §15 uvedeného zákona u příslušného úřadu dle §6 uvedeného zákona. Stěžovatel soudu sdělil, že zákon mu neukládá povinnost předběžně projednat předmětný nárok u úřadu dle §6 uvedeného zákona, nárok tímto způsobem neuplatňoval a uplatňovat nebude. Obvodní soud proto následně usnesením řízení o žalobě zastavil pro nedostatek podmínky řízení, jenž nebyl stěžovatelem odstraněn (§104 odst. 2 občanského soudního řádu). Městský soud prvostupňové usnesení potvrdil, když se ztotožnil s jeho závěry.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval svou argumentaci z předchozího řízení. Uvedl, že zákon rozlišuje dva samostatné právní instituty - "škodu" a "nemajetkovou újmu", přičemž pouze v případě "škody" zákon stanoví povinnost předběžného projednání nároku u úřadu dle §6 uvedeného zákona, zatímco pro "nemajetkovou újmu" taková povinnost ze žádného právního předpisu nevyplývá (tj. nemajetkovou újmu lze uplatňovat již prvotně u soudu); obecné soudy mu tak uložily povinnost nad rámec zákona. Brojí současně proti odkazu obecných soudů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1891/2007. Namítá, že Nejvyšší soud není oprávněn suplovat činnost zákonodárce a rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou pramenem práva. Předestřel pak vlastní argumentaci, která má svědčit o nesprávnosti závěrů Nejvyššího soudu a naopak o správnosti závěru stěžovatele, že povinnost předběžného projednání u nemajetkové újmy ze zákona nevyplývá a vyplývat nemůže (historická geneze uvedeného zákona; smysl, rychlost a určení výše náhrady nemajetkové újmy; rozdílné subjektivní promlčecí lhůty u "škody" a "nemajetkové újmy" - výklad soudů by vedl k tomu, že stát by kdykoliv mohl svou nečinností náhradu nemajetkové újmy znemožnit). Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 210/95, I. ÚS 50/03 a I. ÚS 420/09, a to ve smyslu pozitivistického a přepjatě formalistického přístupu obecných soudů a principu předvídatelnosti zákona a právní jistoty.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se podobnou problematikou, a sice polemikou stěžovatele s výkladem podústavního práva v případě postupu při uplatňování nároku na náhradu nemajetkové újmy dle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., již zabýval, a ani v této věci neshledává důvod k zaujetí jiného názoru, který by svědčil o nutnosti zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud proto odkazuje na svá usnesení sp. zn. II. ÚS 1571/10 a IV. ÚS 2674/10 (ta jsou stěžovateli známa), přičemž neshledává potřebu svůj ústavněprávní náhled znovu rozvádět i v této věci. Ani v dané věci tedy Ústavní soud neshledal dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv napadenými usneseními, proto dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu