ECLI:CZ:US:2011:3.US.2898.09.1
sp. zn. III. ÚS 2898/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. M., právně zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem ve Vysokém Mýtě, Vraclavská 200/II, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 12. 2008 č. j. 13 T 156/2008-144, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 17. 3. 2009 č. j. 42 To 41/2009-160, a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 8 Tdo 728/2009, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jejich postupem mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 2 a článkem 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále měla být porušena základní práva stěžovatele vyplývající z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z jejích příloh, byla na stěžovatele státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Jihlavě podána obžaloba pro skutek spočívající v tom, že stěžovatel "ačkoliv si byl vědom, že osobní automobil zn. Volvo V70 D5 Sport Edition VIN 635197, jehož nákup a dovoz financoval prostřednictvím úvěru poskytnutého společností Agro Leasing na základě smlouvy o úvěru ze dne 17. 10. 2006, je v souladu se smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 16. 11. 2006, uzavřenou s Agro Leasing J. Hradec s. r. o., vlastnictvím této společnosti, která mu dané vozidlo pouze ponechává v bezplatné držbě bez možnosti jím bez souhlasu společnosti disponovat, přesto dne 24. 1. 2004 tento osobní automobil bez vědomí a souhlasu Agro Leasing J. Hradec s .r. o. prodal obchodní společnosti Sincom Leasing, a. s. za kupní cenu 1 350 000,- Kč, kterou si ponechal pro svou potřebu, čímž společnosti Agro Leasing J. Hradec s .r. o. se sídlem Jindřichův Hradec, Pravdivá 837/II, způsobil škodu ve výši 899 300,- Kč.".
Následně byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 12. 2008 uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák.") a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Trestný čin zpronevěry spatřoval nalézací soud dle skutkové věty odsuzujícího rozsudku v tom, že stěžovatel "ačkoliv věděl, že prostředky ke koupi osobního automobilu zn. Volvo V70 D5 Sport Edition, VIN 635 197, jehož nákup a dovoz financoval prostřednictvím úvěru ze dne 13. 11. 2006 ve výši 270.000 SEK (832.950,- Kč), poskytnutého společností Agro Leasing J. Hradec s. r. o. na základě rámcové smlouvy o úvěru ze dne 17. 10. 2006, musí v souladu s touto smlouvou vrátit společnosti Agro Leasing J. Hradec s. r. o. nejpozději do šesti měsíců od koupě předmětného automobilu, přesto poté, co dne 24. 1. 2007 u motorestu U tří věžiček, okres Jihlava, tento automobil prodal obchodní společnosti SINCOM Leasing, a. s. za kupní cenu ve výši 1,350.000,- Kč, poskytnutý úvěr nevrátil a finanční prostředky použil jiným způsobem, čímž společnosti Agro Leasing J. Hradec s. r. o. se sídlem Jindřichův Hradec, Pravdivá 837/II, způsobil škodu ve výši nejméně 832.950,- Kč, když částku 899.300,- Kč na náhradě škody zaplatil poškozené společnosti před zahájením hlavního líčení".
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě na podkladě odvolání podaného stěžovatelem zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. řádu uvedený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal opět vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za nějž krajský soud stěžovateli uložil stejný trest, jaký mu byl uložen rozsudkem soudu nalézacího. V citovaném rozsudku ze dne 17. 3. 2009 krajský soud oproti rozhodnutí okresního soudu toliko upravil skutkovou větu, a to tak, že stěžovatel "ačkoli věděl, že prostředky ke koupi osobního automobilu zn. Volvo V70 D5 Sport Edition, VIN 635197, jehož nákup a dovoz financoval prostřednictvím úvěru ze dne 23. 11. 2006 ve výši 270.000 SEK (832.950,- Kč), poskytnutého společností Agro Leasing J. Hradec, s. r. o., (dále jen "společnost Agro Leasing"), na základě rámcové smlouvy o úvěru ze dne 17. 10. 2006, musí v souladu s touto smlouvou vrátit společnosti Agro Leasing podle čl. I. 1, smlouvy o úvěru do šesti měsíců od poskytnutí, popř. podle čl. IV. 1. této smlouvy nejpozději do šesti měsíců od platnosti kupní smlouvy s třetí osobou jako prodávajícím, na jejímž základě věřitel společnost Agro Leasing zaplatil kupní cenu ve prospěch dlužníka - obviněného V. M., tj. nejpozději do šesti měsíců od prodeje předmětného automobilu třetí osobě, přesto poté, co dne 24. 1. 2007 u motorestu U Tří věžiček., okres Jihlava, tento automobil prodal obchodní společnosti SINCOM Leasing, a. s., za kupní cenu ve výši 1.350.000,- Kč, poskytnutý úvěr nevrátil a finanční prostředky použil jiným způsobem, čímž společnosti Agro Leasing způsobil škodu ve výši nejméně 832.950,- Kč, když částku 899.300,- Kč na náhradě škody zaplatil poškozené společnosti před zahájením hlavního líčení".
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí dle názoru stěžovatele spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako neopodstatněné.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásady obžalovací, neboť nebyly dodrženy požadavky na popis a zachování totožnosti skutku dle ustanovení §177 písm. c) tr řádu a §120 odst. 3 tr. řádu. Stěžovatel poukázal na to, jak v průběhu trestního řízení docházelo k opakovanému přeformulování skutkové věty ve výroku o vině. Policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání a státní zástupce v podané obžalobě spatřovali trestný čin zpronevěry (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel bez vědomí a souhlasu poškozené společnosti Agro Leasing prodal svěřené vozidlo zn. Volvo třetí osobě. Oproti tomu soud prvého stupně a soud odvolací spatřovali trestné jednání v tom, že stěžovatel v rozporu se smlouvou použil k vlastním účelům finanční prostředky, jež získal jako plnění z prodeje předmětného vozidla. Nejvyšší soud se posléze přiklonil k verzi obžaloby a odmítl dovolání stěžovatele s odkazem na zákaz reformationis in peius, neboť v případě uznání na vinu zpronevěrou svěřeného vozidla by škoda způsobená poškozené společnosti byla znatelně vyšší - odpovídající ceně předmětného vozidla. Uvedený rozdíl vyplývá z odlišné interpretace výše citované smlouvy o úvěru mezi stěžovatelem a poškozenou společností.
Stěžovatel sám odmítá, že by cokoliv úmyslně zpronevěřil, ať již svěřené vozidlo či finanční prostředky za něj získané. Dle stěžovatele bylo dokazování ohledně subjektivní stránky trestného činu provedeno neúplně. Stěžovatel poukazuje zejména na znění samotné smlouvy o úvěru i na výpovědi svědků T. D. a J. D. (jednatelů poškozené společnosti), kteří sami v hlavním líčení přiznávali, že poškozená společnost podmínky uvedené ve smlouvě nedodržovala. Stěžovatel jednal v přesvědčení, že je k prodeji předmětného vozidla oprávněn, přičemž jeho jedinou povinností bylo vrátit zapůjčené peníze v termínu uvedeném v úvěrové smlouvě. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu obecných soudů, zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2006 sp. zn. 11 Tdo 504/2006, týkající se druhově určených věcí, zejména peněz v hotovosti, jako předmětu trestného činu zpronevěry. Dle stěžovatele se ani v jeho případě nemohlo jednat o trestný čin zpronevěry, pokud v okamžiku použití finanční hotovosti pro vlastní účely mohl počítat s tím, že předmětnou částku bude mít k dispozici v okamžiku, kdy měl podle výše citované smlouvy poškozené společnosti úvěr splatit.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Tato vyjádření byla stručná; vyjádření soudu prvého stupně a odvolacího soudu pouze odkazovala na napadená rozhodnutí, ve vyjádření Nejvyššího soudu byl toliko rekapitulován obsah ústavní stížnosti a zopakovány hlavní argumenty, na jejichž základě bylo odmítnuto dovolání stěžovatele. Za těchto okolností považoval Ústavní soud za nadbytečné zasílat tato vyjádření účastníků stěžovateli k replice.
Ústavní soud si k posouzení projednávaného návrhu rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 13 T 156/2008.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a ve světle vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a tzv. zásadu sebeomezení při užívání svých kasačních pravomocí. Úkolem Ústavního soudu není perfekcionisticky "vylepšovat" napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska všech v úvahu přicházejících vad řízení či nedostatků ve skutkových zjištěních a jejich hmotněprávním hodnocení.
Ve věci návrhu stěžovatele jde především o otázky zachování totožnosti skutku, respektování zásady obžalovací ve smyslu §2 odst. 8, §176 odst. 2 tr. řádu, §220 odst. 1 tr. řádu, náležitostí žalobního návrhu dle §177 písm. c) tr. řádu a požadavků na přesné označení trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. řádu. Ústavní soud má za to, že v jednotlivých skutkových větách, jak jsou citovány výše, byla totožnost skutku, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno, zachována; pro zachování totožnosti skutku totiž postačí, je-li skutek popsaný ve výrokové části rozsudku, v obžalobě i v usnesení o zahájení trestního stíhání totožným, alespoň pokud jde o částečnou totožnost jednání nebo následku (blíže k tomu judikaturu obecných soudů publikovanou pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr., č. 19/1964 Sb. rozh. tr., č. 45/73-I. Sb. rozh. tr., č. 64/1973 Sb. rozh. tr., č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Podstata totožnosti skutku je určována účastí obžalovaného na události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tzn. konkrétní následek, nikoli určitý typ následku. Z hlediska zachování totožnosti jednání nebo následku nejsou dále podstatné ty okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky trestného činu (srov. č. 45/1995 Sb. rozh. tr. a č. 1/1995 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba upozornit na pojmový rozdíl mezi "skutkem" v procesním smyslu a "popisem skutku", jak blíže rozvádí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010 sp. zn. 8 Tdo 179/2010.
Ve věci bylo od samého počátku vedeno proti stěžovateli řízení pro jednání spočívající v tom, že prodal předmětné vozidlo zn. Volvo bez souhlasu poškozené a finanční prostředky takto získané použil pro vlastní potřebu, ke škodě společnosti Agro Leasing. Rozdíl, na nějž stěžovatel poukazuje, spočívá v akcentování jednotlivých skutkových okolností (zejména práv a povinností stran vyplývajících ze smlouvy ze dne 16. 11 2006 a z jejích dodatků) v rámci popisu stíhaného skutku. Nejde však o změnu, jež by byla v rozporu se zásadou zachování totožnosti skutku dle výše uvedených zásad vyplývajících z ustálené judikatury. Okresní soud a soud odvolací zaujaly na rozdíl od obžaloby a posléze Nejvyššího soudu stanovisko, že stěžovatel materiálně vzato s vozidlem disponovat mohl, ale byl v takovém případě povinen finanční částku prodejem získanou převést ke dni uskutečnění tohoto prodeje poškozené společnosti, a to bez ohledu na lhůtu k zaplacení úvěru, jež doběhla dne 26. 5. 2007. Naopak dle názoru státního zástupce a Nejvyššího soudu došlo k dokonání trestného činu zpronevěry již zcizením vozidla, které bylo vůči stěžovateli věcí cizí, jemu toliko svěřenou. Způsobem, jakým soud nalézací a soud druhého stupně skutkovou větu upravily, neporušily dle ustálené judikatury i nauky trestního práva zásadu totožnosti skutku; popis skutku v jednotlivých výrocích je i dostatečně určitý k tomu, aby bylo patrné, co je stěžovateli kladeno za vinu.
Obecné soudy prvého a druhého stupně pochybily v interpretaci toho, co mělo být konkrétním předmětem trestného jednání, které vedlo ke konkrétnímu následku - způsobení majetkové škody společnosti Agro Leasing. Jejich právní závěry na základě jimi provedených důkazů uvedl na pravou míru Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí o dovolání. Ústavní soud se závěry Nejvyššího soudu plně souhlasí a na velmi precizní odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v podrobnostech odkazuje. Přesto, že Nejvyšší soud dospěl k jinému závěru o tom, v čem byl podle skutkových zjištění jednáním stěžovatele naplněn znak "svěřené věci" (Nejvyšší soud za ni považuje předmětné vozidlo, zatímco odvolací soud částku, kterou stěžovatel nevrátil poté, co předmětné vozidlo prodal) nemohl pro uvedené vady napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu druhého stupně. Takto uvažovaná změna by totiž byla v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius vyjádřenou v ustanovení §265p odst. 1 tr. řádu, a tedy v neprospěch stěžovatele.
V projednávané věci je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud se v podstatě nad rámec dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu velmi podrobně vypořádal se všemi právními i skutkovými námitkami stěžovatele, a zejména vyvrátil skutkovou polemiku týkající se jeho zavinění ve vztahu ke způsobené škodě (viz zejména argumentaci na str. 7 napadeného usnesení, 3. a 4. odstavec). Nejvyšší soud na str. 6 a násl. rovněž podrobně interpretoval smluvní vztah mezi stěžovatelem a poškozenou společností s tím, že obsah tohoto vztahu byl soudem prvého stupně a soudem odvolacím vyložen nesprávně - avšak ve prospěch stěžovatele.
Při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba vycházet z jejího účelu jako subsidiárního prostředku ochrany základních práv. Jak Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jak bylo výše uvedeno, není Ústavní soud součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud se v projednávané věci musel zabývat především tím, zda uvedená změna v právním posouzení skutkových zjištění nebyla na újmu základního práva na obhajobu stěžovatele a požadavku kontradiktornosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 106/98). V kontextu celého trestního řízení však dospěl k negativnímu závěru, neboť stěžovatel měl v tomto řízení dostatek prostoru, aby brojil proti oběma zvažovaným výkladům uvedené smlouvy a učinil tak sám i prostřednictvím svého obhájce.
Skutkové a právní závěry o vině stěžovatele, k nimž dospěl ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, byly vyvozeny na základě konkrétních důkazů, za respektování zásady in dubio pro reo a podrobně odůvodněny (blíže viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 37/03, IV. ÚS 433/02, III. ÚS 1076/08, III. ÚS 722/09 a další, dostupné v databázi rozhodnutí NALUS).
Jestliže v projednávané trestní věci spočívají vady napadených rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího výhradně v důkazním a interpretačním pochybení ve prospěch stěžovatele, tzn., kdy nové rozhodování obecného soudu zjevně nemůže zlepšit právní postavení stěžovatele, nelze kasační pravomoc Ústavního soudu vůči napadeným rozhodnutím uplatnit. Tento závěr plyne z principů sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. V projednávané věci by na základě správného hodnocení provedených důkazů obecnými soudy nebylo možné dospět k mírnějšímu výroku o vině stěžovatele trestným činem, a to z důvodů, které ve svém obsáhlém rozhodnutí Nejvyšší soud označil.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu