ECLI:CZ:US:2011:3.US.2901.11.1
sp. zn. III. ÚS 2901/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. V., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem Lešetín IV/708, 760 01 Zlín, proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. června 2011 č. j. 10 C 32/2008-110, za účasti Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. září 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. června 2011 č. j. 10 C 32/2008-110, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 23. června 2011 č. j. 10 C 32/2008-110 byla žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložena povinnost zaplatit žalobkyni České pojišťovně a. s., částku 1.626,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17.268,- Kč (výrok pod bodem II).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že žalovaná částka představuje údajné dlužné pojistné za dobu od 10. srpna 2006 do 29. listopadu 2006, vyplývající z pojistné smlouvy č. 78371109-18 o sdruženém pojištění osobního automobilu reg. zn. 2M2 1877, kterou stěžovatel údajně měl s žalobkyní uzavřít s účinností od 10. srpna 2006. Stěžovatel uvádí, že v rámci řízení před obecným soudem spočívala jeho obrana od počátku v tom, že s žalobkyní žádnou výše uvedenou pojistnou smlouvu neuzavřel, a pokud jde o podpis na předmětné smlouvě, pak nejde o podpis stěžovatele. K tomuto ve věci zásadnímu tvrzení stěžovatel soudu navrhl, aby ve věci opatřil znalecký posudek z oboru grafologie, což bylo soudem akceptováno, a za tím účelem bylo stěžovateli usnesením ze dne 18. dubna 2011 č. j. 10 C 32/2008-100 uloženo, aby na náklady tohoto důkazu složil zálohu ve výši 4.000,- Kč, a to do 10 dnů ode dne doručení tohoto usnesení na účet soudu. Stěžovatel uvádí, že v souladu s tímto rozhodnutím dal bance příkaz k provedení bezhotovostní platby. Přestože stěžovatel - jak uvádí - tuto svou povinnost včas a řádně splnil a očekával pokračování v řízení, byl mu dne 2. srpna 2011 doručen touto stížností napadený rozsudek. Z jeho odůvodnění vyplývá, že podle soudu stěžovatel zálohu na znalecký posudek nesložil, v důsledku čehož stěžovatelem navržený důkaz nebyl proveden a stěžovatel tím neunesl důkazní břemeno ke svému tvrzení. Podle názoru stěžovatele je z toho zřejmé, že důvodem, a to stěžejním, pro rozhodnutí soudu byla právě - údajně stěžovatelem nesložená - záloha na provedení důkazu, v důsledku čehož nebylo provedeno dokazování v nezbytně potřebném rozsahu a bylo pak rozhodnuto v neprospěch stěžovatele.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle ust. §202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. července 2009 není odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000,- Kč, přípustné, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 1 626,- Kč.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vznik škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Stěžovatel namítá především porušení procesního základního práva (článek 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové, jehož porušení ostatně stěžovatel ani netvrdí), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu