ECLI:CZ:US:2011:3.US.3158.10.1
sp. zn. III. ÚS 3158/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky EUROGEMA CZ, a.s., IČ: 26801001, se sídlem Blanická 917/19, Olomouc, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti zásahu Magistrátu města Olomouce, odboru živnostenského, č. j. SMOl/Živn/52/04213/2010/Hk, spojené s návrhem na zrušení §40b odst. 3 poslední věty zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §40b odst. 3 poslední věty zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 7. listopadu 2010 doručena prostřednictvím datové schránky ústavní stížnost stěžovatelky, kterou se domáhala toho, aby Ústavní soud zakázal Magistrátu města Olomouce (dále jen "magistrát") pokračovat v porušování jejích základních práv podle čl. 2, čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") níže specifikovaným postupem ve věci sdělení č. j. SMOl/Živn/52/04213/2010/Hk. Současně navrhla zrušení §40b odst. 3 poslední věty zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů.
Dne 16. srpna 2010 obdržela stěžovatelka sdělení magistrátu č. j. SMOl/Živn/52/03744/2010/Hk. Jeho obsahem byla informace tohoto správního orgánu, že podle jeho názoru došlo k zániku jejího živnostenského oprávnění s předmětem podnikání Silniční motorová doprava nákladní - druh dopravy vnitrostátní vozidly nad 3,5 tuny celkové hmotnosti. Podle §40b odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platném znění, bylo totiž povinností podnikatele v případě, že provozuje vnitrostátní silniční dopravu autobusy, tahači nebo nákladními vozidly o celkové hmotnosti vyšší než 3,5 tuny s výjimkou speciálních vozidel na základě koncese, prokázat nejpozději do 31. července 2004 finanční způsobilost podle §4a zákona o silniční dopravě a potvrzení předložit živnostenskému úřadu, který vydal koncesi k provozování silniční dopravy. Nepředložil-li dopravce potvrzení o finanční způsobilosti, pozbyla vydaná koncese uplynutím této lhůty platnosti v rozsahu dopravy, na kterou se prokazování finanční způsobilosti vztahuje. Poněvadž stěžovatelka doposud nedoložila doklady o prokázání podmínky finanční způsobilosti, dospěl magistrát k závěru, že k zániku jejího předmětného živnostenského oprávnění došlo ke dni 31. července 2004, a z tohoto důvodu bude do živnostenského rejstříku vyznačen jeho zánik. Zároveň poskytl stěžovatelce možnost vyjádřit se ve lhůtě 15-ti dnů od obdržení tohoto sdělení, případně dodatečně doložit výše uvedený doklad.
Stěžovatelka reagovala na uvedené sdělení podáním ze dne 2. září 2010, v němž poukázala na to, že ještě v prvním roce po udělení živnostenského oprávnění jí bylo ze strany živnostenského odboru magistrátu telefonicky sděleno, že "když živnost není provozována, tak asi není třeba prokazovat obchodní majetek 0,- Kč." S ohledem na obsah sdělení požádala o poskytnutí nového výkladu, jak má postupovat při prokazování finanční způsobilosti v případě, že živnost není provozována a všechna případná vozidla jsou využita jen pro vlastní potřebu. Současně vyjádřila nesouhlas s právním závěrem, že došlo k zániku jejího živnostenského oprávnění k 31. červenci 2004, a požádala o poučení o opravných prostředcích, jakož i o možnostech soudního přezkumu.
Na uvedené podání reagoval magistrát svým sdělením ze dne 8. září 2010 č. j. SMOl/Živn/52/04213/2010/Hk, jež bylo stěžovatelce doručeno dne 10. září 2010. Uvedl v něm, že pokud je podnikatel držitelem živnostenského oprávnění s předmětem podnikání "Silniční motorová doprava", musí plnit povinnosti vyplývající nejen ze živnostenského zákona, ale i ze zvláštních právních předpisů. Ustanovení §4a odst. 1 zákona o silniční dopravě stanoví, že kdo hodlá na základě koncese provozovat vnitrostátní nebo mezinárodní silniční dopravu autobusy a tahači nebo nákladními vozidly o celkové hmotnosti vyšší než 3,5 tuny s výjimkou speciálních vozidel, musí prokázat finanční způsobilost. Uvedeným dopravcům byla ustanovením §40b odst. 3 zákona o silniční dopravě uložena povinnost prokázat finanční způsobilost podle §4a odst. 1 zákona o silniční dopravě nejpozději do 31. července 2004 před příslušným dopravním úřadem a potvrzení o finanční způsobilosti předložit živnostenskému úřadu, který vydal koncesi k provozování silniční dopravy. Nepředložil-li dopravce toto potvrzení, pozbyla vydaná koncese uplynutím této lhůty platnost.
Pokud tedy stěžovatelka neprovozovala dopravu speciálními vozidly, došlo podle názoru magistrátu k zániku jejího živnostenského oprávnění přímo ze zákona a není možné uplatnit žádné opravné prostředky. Stěžovatelka byla současně vyzvána ke sdělení informace, zda provozuje dopravu speciálními vozidly, zmiňovanými v §40b odst. 3 zákona o silniční dopravě, k čemuž bylo dodáno, že v této věci bude kontaktován i příslušný dopravní úřad. Součástí sdělení byla závěrem i omluva stěžovatelce za to, že o zániku oprávnění ze zákona nebyla vyrozuměna v roce 2004. Příslušnému odboru se totiž nepodařilo "rozklíčovat všechny podnikatele, kterých se toto ustanovení týká". Až vyjádření příslušného dopravního úřadu ze dne 3. srpna 2010 bylo podnětem pro řešení této záležitosti. K možnosti podání opravného prostředku magistrát sdělil, že stěžovatelka má možnost podat stížnost na postup správního orgánu podle §175 odst. 1 správního řádu.
Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv právě v označeném postupu magistrátu. Ve své ústavní stížnosti uvádí, že byla bez jakéhokoli správního řízení zpětně až do roku 2004 zbavena řádně nabyté koncese opravňující ji k případnému budoucímu použití nákladních vozidel k provozování nákladní dopravy jako živnosti, a to aniž by s faktickým provozováním živnosti vůbec započala. Ve vztahu k tomuto závěru navíc živnostenský úřad připouští, že by tomu tak nemuselo být za předpokladu, že by provozovala speciální vozidla, což však úřad sám neví. Proti uvedenému zásahu živnostenského úřadu nemá stěžovatelka žádné opravné prostředky, protože ve věci není vedeno žádné správní řízení, a tedy nemůže požádat ani o soudní přezkum takovéhoto správního řízení. Postup podle §175 správního řádu přitom zjevně nemůže vést k nápravě, protože živnostenský úřad uvádí, že věc již konzultoval s nadřízeným orgánem a postupuje podle jeho pokynů.
Hlavním důvodem uvedeného stavu je podle názoru stěžovatelky protiústavní ustanovení §40b odst. 3 zákona o silniční dopravě, kterým se stanoví, že koncese nabytá v řádném správním řízení pozbývá bez dalšího platnosti, nepředloží-li dopravce potvrzení o finanční způsobilosti. Při tom zjevně existují výjimky, kdy potvrzení třeba předložit není, avšak orgány spravující živnostenský rejstřík, do kterého má být ztráta platnosti koncese vyznačena, nejsou schopny bez řádného správního řízení stanovit, zda podmínky výjimky nastaly či nikoliv a držitelé koncese nemají procesní možnost se bránit případným chybným zjištěním těchto úřadů. Za zmínku stojí i skutečnost, že potvrzení o finanční způsobilosti, na jehož nepředložení zákon váže ztrátu platnosti koncese, vydává jiný orgán veřejné moci (dopravní úřad). V teoretickém případě tak není vyloučeno, aby orgány veřejné moci na základě vlastního jednání (respektive nejednání) samy přivodily zánik platnosti koncese. Ani úspěšná žaloba proti případné nečinnosti dopravního úřadu při vydávání potvrzení nic nezmění na faktu, že toto potvrzení by nebylo předloženo živnostenskému úřadu, což by podle zákona bez dalšího vedlo k zániku platnosti koncese bez možnosti uplatnění jakéhokoliv opravného prostředku. Tento stav zjevně narušuje základní principy právního státu, když nevytváří dostatečné procesněprávní záruky toho, aby nemohlo docházet ke zvůli orgánů veřejné moci.
Z těchto důvodů má tedy stěžovatelka za to, že napadeným zásahem orgánu veřejné moci byla porušena její ústavně zaručená práva na dobrou správu a práva na soudní ochranu tak, jak jsou uvedena v čl. 2, čl. 4 a čl. 36 Listiny.
II.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Uvedenými procesními prostředky, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně práva, se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výše uvedenou výjimkou) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má tak svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
V dané věci spatřuje stěžovatelka porušení svého základního práva postupem magistrátu, který jí přípisem ze dne 8. září 2010 sdělil, že podle jeho názoru došlo ze zákona k zániku jejího živnostenského oprávnění s předmětem podnikání "Silniční motorová doprava nákladní - provozovaná vozidly nad 3,5 tuny celkové hmotnosti" dnem 31. července 2004. Stěžovatelka proti tomuto postupu podala ústavní stížnost, aniž by předtím využila jakýkoliv jiný prostředek k ochraně svých práv. Podle názoru Ústavního soudu však postupovala předčasně, neboť této ochrany se proti napadenému postupu magistrátu mohla za předpokladu využití případných jiných právních prostředků (§85 soudního řádu správního) domáhat již ve správním soudnictví, a to postupem podle §82 soudního řádu správního, upravujícího řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu (srov. usnesení ze dne 17. října 2007 sp. zn. III. ÚS 2469/07, usnesení ze dne 28. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 569/09; U 13/53 SbNU 877). V tomto řízení přitom mohla uplatnit i námitky směřující ve vztahu k tvrzené protiústavnosti napadeného ustanovení, neboť za předpokladu, že by toto ustanovení mělo být při řešení věci použito, mohl obecný soud, dospěl-li by k závěru o jeho protiústavnosti, podat návrh na jeho zrušení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Za těchto okolností se již Ústavní soud nezabýval ústavní stížností věcně, protože dospěl k závěru, že stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny zákonem stanovené prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost tak byla podána předčasně, pročež ji Ústavní soud jako nepřípustnou odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na odmítnutí stížnosti se Ústavní soud dále nemohl zabývat ani návrhem na zrušení §40b odst. 3 poslední věty zákona o silniční dopravě, neboť tento má akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (usnesení ze dne 3. října 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, U 22/4 SbNU 351).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu