ECLI:CZ:US:2011:3.US.32.11.1
sp. zn. III. ÚS 32/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1/ L. V. a 2/ Z. V., zastoupených JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č. j. 30 Co 372/2008-102, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 26 Cdo 1336/2009-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v jejich občanskoprávní věci, jelikož jsou přesvědčeni, že jim byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že došlo k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č. j. 13 C 191/2005-74, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 žalovanému TICKETPRO, a. s., zaplatit stěžovatelům (v řízení žalobcům) 846 750 Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně vycházel z toho, že stěžovatelé jako spoluvlastníci domu čp. 907 v Praze - Starém Městě uzavřeli s žalovaným nájemní smlouvu "podle ustanovení §663 a násl. obč. zák." se sjednaným právem nájmu na dobu určitou do 31. 12. 2003, jíž přenechali žalovavému jako nájemci do užívání "část domu v mezaninu o rozloze 110 m2" za nájemné ve výši 594 000 Kč ročně a za úhradu poskytnutých služeb v zálohové výši 2 000 Kč měsíčně, přičemž dotčené prostory domu měly být užívány jako kanceláře. Na základě provedeného dokazování soud (oproti názoru žalovaného) dospěl k závěru, že tato nájemní smlouva je platnou nájemní smlouvou o nájmu nebytových prostor dle zák. č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 116/1990 Sb."), neboť ty "byly postaveny jako nebytové a sloužily provozu pošty, nejméně od roku 1948 sloužily ... jako byt. V roce 1998 bylo vydáno stavební povolení na přestavbu uvedených místností na kanceláře,... kolaudační rozhodnutí bylo vydáno 22. 1. 2001. K okamžiku vzniku nájemního vztahu 1. 1. 2001 nebylo možno uvedené prostory považovat za bytové, protože byla přestavba původního bytu na nebytové prostory k tomuto datu zcela skončena". Nárok stěžovatelů o zaplacení dlužného nájemného je proto podle soudu oprávněný; žalovaným navržená "dohoda o narovnání", podle níž by k ukončení nájemního vztahu došlo dříve, žalobci přijata nebyla, a ač žalovaní v lednu 2003 předmět nájmu přestali užívat a vyklidili jej, žalobcům jej řádně nepředali, a ti měli opodstatněně za to, že nájemní vztah trvá i nadále.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl (po provedeném dokazování) k závěru, že předmětem nájmu bylo ke dni uzavření nájemní smlouvy i ke dni její účinnosti osm místností, z nichž toliko jedna z nich byla nebytovým prostorem, ostatní byly místnosti "bytové"; byl-li účel užívání místností "takto stanoven příslušným stavebním úřadem", měl za to odvolací soud, není podstatné, jaký byl jejich faktický stav po stavebních úpravách. Byly-li proto předmětem uzavřené nájemní smlouvy prostory bytové (s výjimkou jedné místnosti), jde o smlouvu, jež je v rozporu se zák. č. 116/1190 Sb., a protože jednotlivé pronajaté místnosti nelze od sebe oddělit (smlouva se týká souboru místností a nájemné je určeno za tento soubor), je nutno na smlouvu pohlížet jako na absolutně neplatnou vcelku. Žalobcům tudíž nevznikl nárok na zaplacení nájemného, a přicházelo v úvahu toliko posouzení z hlediska institutu bezdůvodného obohacení ve vztahu k období, v němž žalovaný dotčené prostory fakticky užíval. Námitku promlčení, již žalovaný proti odpovídajícímu nároku vznesl, pak odvolací soud posoudil jako důvodnou, jestliže žalobci mohli tento nárok uplatnit již od 1. 2. 2003, přičemž tak učinili až žalobou podanou dne 2. 9. 2005.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud též napadeným rozsudkem zamítl. Vysvětlil, že skutkový dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně, a totéž platí o "právním" důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K závěru o neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy zdůraznil, že podstatný je stav právní, nikoli faktický stav užívání, a to ke dni uzavření smlouvy. Dospěl-li odvolací soud k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku pro rozpor se zákonem č. 116/1190 Sb., neboť účastníci nájemní smlouvou přenechali k užívání předmětné prostory jako kanceláře, přestože se v době uzavření smlouvy jednalo (vyjma jedné místnosti) o prostory bytové, je jeho závěr v souladu s ustálenou soudní judikaturou, a na tom nemůže ničeho změnit ani posléze vydané kolaudační rozhodnutí. Co do námitky stěžovatelů ohledně promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, že žalovaný v návrhu dohody o narovnání svůj závazek (ve výši 272 250 Kč) uznal, dovolací soud připomněl, že mezi účastníky bylo nesporné, že tuto dohodu žalovaní neakceptovali, čímž tento návrh dle §43b odst. 1 písm. b) popř. c) obč. zák. zanikl, a nelze z něj již žádná práva a povinnosti vyvozovat.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že závěr odvolacího a dovolacího soudu ohledně povahy pronajatých prostor vykazuje známky svévole a je ve zřetelném rozporu s principy spravedlnosti. Z prokázaného stavu právního i faktického je podle jejich názoru zjevné, že byly (od samého počátku) prostory nebytovými; oproti tomu závěry soudů nejsou ničím podloženy, nemají oporu ve spisu a jsou prosty elementární logiky. Stěžovatelé tvrdí, že zejména odvolací soud pochybil, když neposuzoval jejich faktický a právní stav, ale - oproti závěru soudu prvního stupně - zvolil "jejich jakousi zcela nesmyslnou směs", když z provedených důkazů a zjištění, že prostory byly užívány jako byt, dovodil, že tento faktický stav byl též stavem kolaudačním, s nímž pak dále "počítal jako se stavem právním". Podle stěžovatelů odvolací soud též ignoroval, že jedna z pronajatých místností byla (i podle jeho závěru) nebytová, pročež smlouva měla být minimálně ohledně tohoto prostoru být hodnocena jako platná. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkají, že se s těmito nesprávnými závěry odvolacího soudu ztotožnil; nesprávným též shledávají i posouzení jejich námitky, že žalovaný svůj závazek písemně uznal; "návrh takzvané dohody o narovnání" měl být posouzen podle obsahu, a pak nebyl důvod na tento úkon nepohlížet jako na úkon uznání závazku, přičemž ten akceptaci ze strany věřitele nevyžaduje, a proto ani jeho nepřijetí nemohlo mít na jeho platnost žádný vliv. I kdyby byl shledán správným závěr, že pronajaté prostory vskutku nebytovými nebyly, a tím "došlo ke kolizi" s ustanovením §1 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., přesto soudy pochybily, jestliže "při konečném hodnocení platnosti ... právního úkonu" nepostupovaly v souladu s principem priority občana před státem, principem autonomie vůle, jakož i principem práva na ochranu práv. S ohledem na účel přijetí zákona č. 116/1990 Sb. totiž vyvstává otázka, zda i dnes existuje veřejný zájem na "dodržování" zejména §1 odst. 1 tohoto zákona, neboť - jak je uvedeno i v důvodové zprávě k jeho novele - tento zákon "již neodpovídá reálným potřebám trhu v oblasti nebytových prostor", a tudíž již není nutná zvýšená míra ochrany nájmu nebytových prostor. Obě smluvní strany se svobodně rozhodly, že uzavřou smlouvu o nájmu nebytových prostor k místnostem, jež v té době dosud po přestavbě zkolaudovány nebyly, a lpění na odložení účinnosti smlouvy k datu nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí by za této situace bylo toliko přepjatým formalismem. Je tudíž "poněkud absurdní", aby kvůli tomuto "bagatelnímu časovému úseku" bylo pohlíženo na smlouvu jako na absolutně neplatnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé sice poukazují na mnohá ústavněprávní ustanovení, na prvý pohled je však zřejmé, že čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 Listiny jsou v dané věci přímo nepoužitelné, v důsledku čehož zůstává k posouzení, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nemohlo dojít na straně stěžovatelů k porušení práva na tzv. spravedlivý proces, jež dovozují z rovněž dovolávaného čl. 36 Listiny.
Tímto článkem je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však na první pohled zřejmé, že toto právo stěžovatelům upřeno nebylo; dostalo se jim adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí odvolacího soudu jim byl k dispozici opravný prostředek, kterého využili, a dovolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatelé uplatnili, se adekvátně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což, jak bylo řečeno, zde - přímo - nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován a je tím výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, jež byly odvolacím a dovolacím soudem v dané věci uplatněny, za protiústavní - ve vyloženém smyslu - mít nelze.
Předně platí, že neobstojí námitka o "nesmyslné směsi" právního a faktického stavu dotčených nemovitostí. Ze stěžovateli napadených rozhodnutí lze dovodit, že oba soudy aplikovaly metodu, jež je součástí ustálených výkladových uzancí, jimiž soudní praxe překonává (konkrétně reálně existující) nedostatky ve skutkovém základě, jejž představují - pro prosazení priority tzv. "právního stavu" - chybějící stavebněsprávní dokumenty, a která spočívá v tom, že na roveň těmito dokumenty identifikovaného právního stavu dotčených prostor pak klade faktický stav užívání prostor, je-li relevantně dlouhodobý a stejně tak dlouhodobě i z pozic příslušné správy (úředně) nerušený. Takový faktický stav pak simuluje i stav "právní", který lze zvrátit až "skutečným" správním rozhodnutím, jež nastolí nový právní stav, který už nebude vycházet z jeho fikce.
Tím je vysvětleno, proč za rozhodný stav právní obecné soudy měly stav dlouhodobého užívání dotčených prostor jako bytu, a proč tyto prostory považovaly za "bytové".
Stejně tak úsudek o nedělitelnosti právního režimu dotčených prostor (jako "souboru") není ústavněprávně zpochybnitelný, jestliže má svoji logiku, rozumnou základnu a reflektuje konzistentní soudní praxi.
Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v úvahách, jimiž zpochybňují závěr, že nároky z bezdůvodného obohacení jsou promlčeny. Samozřejmě totiž platí, že byl-li úkon obsahu návrhu na narovnání neúčinný (zanikl), nemůže z něj napříště obstát ani jeho "část", resp. nelze jej "v jiné části" mít za autonomní, samostatný a jiný úkon (zde uznání závazku). Návrh dohody o narovnání ostatně svým obsahem neodpovídá ani rozhodným požadavkům §558 obč. zák., jestliže z něj nelze jednoznačně dovodit, že by jím žalovaný uznal svůj dluh vůči stěžovatelům co do důvodu i výše, a v něm uvedená peněžní částka (dle úkonu datovaného dne 20. 11. 2002) v bodě 2/ neodpovídá ani výši dluhu na nájemném za období září - prosinec 2002, jak jej v žalobě stěžovatelé vyčíslili.
Polemika s ustanovením §1 zákona č. 116/1990 Sb., již stěžovatelé otevřeli, je bezcenná, neboť ani jejich úvahy o jeho překonaném smyslu a účelu nemohou negovat skutečnost, že je platným a účinným hmotným právem, a interpretace, kterou jako "správnou" nabízejí (cestou přednosti "autonomie vůle"), z možností jakéhokoli jeho výkladu vybočuje, resp. nemůže být ničím jiným, než jeho popřením.
Shrnutím řečeného je tudíž namístě závěr, že porušení základních práv (čl. 36 Listiny) se stěžovatelům doložit nezdařilo.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných pak platí, že tak je tomu i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu