ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1336.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1336/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) L. V., a b) Z. V., bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 43, proti žalovanému TICKETPRO a. s. , se sídlem Praha 1, Klimentská 1515/22, zastoupenému JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, o zaplacení částky 846.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 191/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2008, č. j. 30 Co 372/2008-102, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 32.904,- Kč, k rukám JUDr. Jaroslavy Šafránkové, advokátky se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Podanou žalobou se žalobci po žalovaném domáhali zaplacení částky 846.750,- Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemné za užívání níže popsaných prostor v období od září 2002 do února 2004.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze 3. 4. 2008, č. j. 13 C 191/2005-74, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 846.750,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 1. 3. 2004 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobci mají ve společném jmění manželů dům č.p. 907 v P 1 (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), že dne 18. 12. 2000 uzavřeli s žalovaným smlouvu o nájmu části domu, a to prostor v mezaninu o rozloze 110 m2, vyznačených v dispozičním plánu, jenž byl přílohou této smlouvy (dále též jen „Nájemní smlouva“ a „předmětné prostory“), že nájemné bylo dohodnuto ve výši 594.000,- Kč ročně a zálohy za služby spojené s užíváním pronajatých prostor (dále jen „zálohy za služby“) ve výši 2.000,- Kč měsíčně, že nájem byl sjednán na dobu tří let, počínaje dne 1. 1. 2001, že předmětné prostory byly podle původních stavebních plánů určeny k nebytovým účelům (jednalo se o poštovní místnosti a peněžní oddělení), že podle plánu z roku 1948 sloužily jako byt, že rozhodnutím Obvodního úřadu Městské části Praha 1 ze dne 5. 9. 1997 byla dodatečně povolena změna stavby, jež spočívala ve stavebních úpravách 2. nadzemního podlaží a podkroví domu za účelem zřízení tří kancelářských místností a tří podkrovních bytů s jednou podkrovní kanceláří, že termín k dokončení stavby byl po opakovaném prodlužování stanoven do 31. 12. 2000, že kolaudační rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 1. 2001 (návrh na zahájení kolaudačního řízení podán 8. 1. 2001), že žalovaný v prosinci 2002 učinil žalobcům návrh dohody o narovnání (s tím, že podle ní by mimo jiné nájem skončil dříve), že žalobci jej neakceptovali, že dopisem ze dne 15. 1. 2003 jim žalovaný sdělil, že jim hodlá předmětné prostory předat dne 20. 1. 2003 a požádal je, ať se dostaví k jejich převzetí, že dopisem ze dne 24. 1. 2003 jim oznámil, že předmětné prostory již byly vyklizeny a dotazoval se, jakým způsobem jim mají být předány klíče, že naopak žalobci dne 10. 2. 2004 vyzvali žalovaného, aby jim předal pronajaté prostory v co nejkratší době a žádali o poskytnutí součinnosti v souvislosti s ukončením odběru elektřiny (žalovaný byl odběratelem), a že dne 12. 3. 2004 byly pronajaté prostory otevřeny za pomoci zámečnické firmy. Na tomto skutkovém podkladě dovodil, že Nájemní smlouva je platná. Uvedl, že podle ustanovení §1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), se za nebytové prostory považují místnosti nebo soubory místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jinému účelu než k bydlení a že k okamžiku počátku nájemního vztahu (tj. ke dni 1. 1. 2001) nebylo možno předmětné prostory považovat za bytové, protože přestavba původního bytu na nebytové prostory byla k tomuto datu zcela dokončena; jestliže byla dne 8. 1. 2001 podána žádost o kolaudaci, je zřejmé, že k tomuto datu již byly stavební práce dokončeny a předmětné prostory mohly sloužit jako kanceláře. Poukázal na to, že žalovaný je po dobu dvou let užíval, aniž vznesl nějaké výhrady k jejich uzpůsobení pro kancelářské účely. Dovodil, že bylo vůlí stran sjednat nájemní vztah tak, jak byl dohodnut ve smlouvě, že v průběhu prvního měsíce smluvního vztahu došlo i k naplnění formálních stránek vyžadovaných zákonem, tj. k vydání správního rozhodnutí, jímž bylo povoleno užívání předmětných prostor jako kanceláří, a že ve smyslu ustanovení §1 a §3 zákona č. 116/1990 Sb. je nutno považovat Nájemní smlouvu za platně uzavřenou. Vzhledem k tomu, že žalovaný sice přestal předmětné prostory užívat v lednu 2003, avšak žalobcům je řádně nepředal, shledal důvodným žalobní požadavek na zaplacení dlužného nájemného za období od září 2002 do prosince 2003 včetně záloh za služby (i přes skutečnost, že žalovanému nebylo zasláno roční vyúčtování služeb, neboť povinnost platit zálohy vyplývala z Nájemní smlouvy). Jednalo se o částku 74.250,- Kč za období září – říjen 2002 (žalobci požadovali méně z důvodů zasažení předmětných prostor záplavami), dále částku 594.000,- Kč za období leden – prosinec 2003 a částku 2.000,- Kč měsíčně jako zálohu za služby. Nárok žalobce za období ledna a února roku 2004 (na zaplacení částky 198.000,- Kč) pak posoudil podle ustanovení §420 obč. zák., neboť žalovaný porušil svoji právní povinnost předat předmětné prostory, čímž žalobci vznikla škoda v podobě ušlého zisku (§442 obč. zák.), jehož by mohl dosáhnout při jejich pronajmutí jinému nájemci za stejných podmínek. Dluh tak dosahoval částky 997.250,- Kč, resp. po odečtení složené zálohy ve výši 150.000,- Kč, částky 847.250,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci požadovali pouze 846.750,- Kč, soud jim přiznal tuto částku včetně úroků z prodlení dle §517 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, č. j. 30 Co 372/2008-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Poté, co zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně (a to Nájemní smlouvou, rozhodnutím o přikázání bytu Bedřichu Žahourovi včetně výměru nájemného, zprávou stavebního úřadu ze dne 7. 1. 2008, rozhodnutím o dodatečném povolení změny stavby ze dne 5. 9. 1997 a stavebním plánem z roku 1948) dospěl – na rozdíl od něj – k závěru, že Nájemní smlouva je neplatná. Konstatoval, že pro posouzení povahy předmětných prostor je rozhodující právní (nikoliv faktický) stav, tj. jaký byl účel užívání stanovený rozhodnutím příslušného stavebního úřadu. Ke dni uzavření Nájemní smlouvy i ke dni její účinnosti byly jejím předmětem (vyjma jedné místnosti) prostory bytové (bez ohledu na to, že již byly fakticky přestavěny na prostory nebytové), neboť rozhodnutí o povolení užívání předmětných prostor jako kanceláří bylo vydáno až dne 22. 1. 2001. Vzhledem k tomu, že předmětem Nájemní smlouvy byly bytové i nebytové místnosti, mohla by být uzavřena jednak smlouva o nájmu nebytových prostor podle ustanovení §720 obč. zák. a zákona č. 116/1990 Sb., a jednak smlouva o nájmu bytu podle ustanovení §685 a násl. obč. zák.; nemohla však být uzavřena smlouva o nájmu věci podle §663 obč. zák., neboť použití tohoto obecného předpisu vylučuje speciální úprava obsažená ve výše uvedených ustanoveních. Jestliže účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor, ačkoliv předmětem nájmu byly (vyjma jedné místnosti) prostory bytové, je tato smlouva pro rozpor se zákonem č. 116/1990 Sb. absolutně neplatná (§39 obč. zák.), a to jako celek, neboť nelze oddělit jednotlivé pronajaté místnosti. Žalobce proto nemá právo na nájemné a zálohy za služby sjednané v této neplatné smlouvě; jeho nárok je však možno posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 a násl. obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaný předmětné prostory vyklidil v lednu 2003 a vyzval žalobce k jejich převzetí, na což však nereagovali (neposkytli tak součinnost ve smyslu §520 obč. zák.), mají právo na bezdůvodné obohacení jen za období od září 2002 do ledna 2003. Žalovaný však vznesl námitku promlčení. Podle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. se nárok na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Žalobci tuto vědomost získali nejpozději v lednu 2003 z dopisu žalovaného, kde uplatnil absolutní neplatnost smlouvy. Jestliže podali žalobu až dne 2. 9. 2005 stalo se tak až po uplynutí promlčecí doby a žalovaný nárok nelze přiznat ani za dobu od září 2002 do ledna 2003. Rovněž tak nelze přiznat nárok na zaplacení záloh za služby, neboť povinnost platit zálohy byla stanovena smlouvou, jež je neplatná. Z uvedených důvodů proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Vyjadřují především nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že Nájemní smlouva je neplatná. Namítají, že v době jejího uzavření byly předmětné prostory (podle původních stavebních plánů) kolaudovány jako poštovní místnost, peněžní oddělení a klosety, že podle plánu z května 1948 sice sloužily jako byt, nebyly nikdy jako byt rekolaudovány, a vytýkají odvolacímu soudu, že v tomto směru nesprávně zhodnotil předložené důkazy, a že pokud sám dovodil, že jedna z místností byla nebytová, měla být smlouva minimálně ohledně tohoto prostoru platná. Poukazují na zásadu „Pacta sunt servanta“ (viz rozhodnutí ÚS „č. I. 625/03“) a konstatují, že žalovaný se nemůže domáhat neplatnosti Nájemní smlouvy z důvodu, že předmětné prostory nebyly v době jejího uzavření „zcela kolaudovány“, neboť s tímto stavem byl srozuměn a podpis smlouvy sám inicioval. Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že jejich nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, neboť z předloženého návrhu dohody o narovnání ze dne 3. 12. 2008, podepsaného žalovaným, vyplývá, že uznal svůj závazek ve výši 272.250,-Kč (nájemné za měsíce září 2002 až únor 2003), a nárok žalobců tak s ohledem na §110 obč. zák. nemohl být promlčen. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím. Vyvrací dovolací námitky, zejména uvádí, proč na danou věc nelze použít rozhodnutí Ústavního soudu, jehož se dovolatelé domáhají, a že z dohody o narovnání nevyplývá, že uznal závazek ve výši 272.250,- Kč. Navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popř. zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. října 2008, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mimo jiné na závěru, že Nájemní smlouva je pro rozpor se zákonem č. 116/1990 Sb. neplatná, neboť v době jejího uzavření byly předmětné prostory (vyjma jedné místnosti) bytové.
Jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř), dovolatelé brojí proti uvedenému závěru námitkou, že z předložených důkazů vyplývá, že se jednalo o poštovní místnost, peněžní oddělení a klozety, čímž uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé brojí právě proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro právní posouzení charakteru předmětných prostor; jinak řečeno nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jejich názoru odvolací soud z provedených důkazů v tomto směru zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda předmětné prostory byly kolaudovány jako byt či jako nebytové prostory.
Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo předloženo kolaudační rozhodnutí o povolení užívání stavby nebo o změně stavby (přestavby předmětných prostor), ani rozhodnutí stavebního úřadu o změně účelu užívání předmětných prostor, odvolací soud správně vycházel při zjišťování povahy těchto prostor z jiných důkazů, zejména z dochovaných stavebních plánů.
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu včetně učiněného skutkového závěru a z nich vyplývající skutkový stav věci jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o. s. ř. (ve spojení s §211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.
Závěr o neplatnosti Nájemní smlouvy dovolatelé zpochybňují rovněž prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení. O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1 písm. a/ věty před středníkem zákona č. 116/1990 Sb. se tento zákon vztahoval na nebytové prostory, jimiž byly místnosti nebo soubory místností, které podle rozhodnutí stavebního úřadu byly určeny k jinému účelu než k bydlení.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1862/2003, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003 a ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005) se ustálila v názoru, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly ve smyslu ustanovení §85 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) – dále jen „stavební zákon“ určeny jako nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven. Podstatný je tedy kolaudační stav, nikoliv faktický způsob užívání či vůle účastníků smlouvy. Pro posouzení charakteru pronajatých prostor je rozhodující stav ke dni uzavření smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Podle §39 obč. zák. je neplatný (absolutně) právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba) a takový právní úkon nemůže být ani dodatečně konvalidován. Soud přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). Absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, nemůže být odvrácena ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
V projednávané věci uzavřeli účastníci Nájemní smlouvu, kterou žalobci žalovanému pronajali předmětné prostory jako kanceláře (přestože v době uzavření této smlouvy se jednalo, vyjma jedné místnosti, o prostory bytové). Pokud za této situace odvolací soud dovodil, že Nájemní smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem č. 116/1990 Sb., je jeho závěr v souladu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu. Na uvedeném nemůže nic změnit ani posléze vydané kolaudační rozhodnutí, neboť absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku, a nelze ji tudíž následně konvalidovat. Odvolací soud rovněž správně v souladu s ustanovením §41 obč. zák. dospěl k závěru, že Nájemní smlouva je neplatná jako celek, neboť její část, která se týkala jedné místnosti, jež byla nebytovým prostorem, nelze oddělit od zbývající části, která byla stižena důvodem neplatnosti. Uvedený závěr koresponduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, že oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu právního úkonu, přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, a rozsudek Vrchního soudu Praze ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2 v sešitě č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze).
Dovolatelé dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jejich nárok na vydání bezdůvodného obohacení je promlčen, neboť – dle jejich názoru – žalovaný v návrhu dohody o narovnání ze dne 3. 12. 2002 uznal svůj závazek ve výši 272.250,- Kč. Jak však vyplývá z rozhodnutí soudu prvního stupně, mezi účastníky bylo nesporné, že žalobci jej neakceptovali. Tím však návrh ve smyslu ustanovení §43b odst. 1 písm. b), popř. c) obč. zák. zanikl, a nelze z něj proto vyvozovat žádná práva a povinnosti, tudíž ani uznání závazku žalovaným.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení se dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 procesně neúspěšným žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 27.120,- Kč (§2 odst. 1, §3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 5.484,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu