ECLI:CZ:US:2011:3.US.3387.11.1
sp. zn. III. ÚS 3387/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. L. P., zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, dcery J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2011, č. j. 13 Co 61/2011-634, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v řízení o výživném.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 9. 2010, č. j. OP 367/2002-546, byl zamítnut návrh otce nezletilé L. P. (stěžovatelky) M. O. na zrušení jeho vyživovací povinnosti k ní, stanovené mu dřívějším rozhodnutím téhož soudu.
Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že s účinností od 1. 1. 2011 výživné pro nezletilou stěžovatelku, naposledy stanovené otci rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 4. 2009, č. j. OP 367/2002-46, snížil z částky 1 700 Kč na částku 1 000 Kč měsíčně. Oproti soudu prvního stupně uznal návrh částečně oprávněným, neboť i když shledal napadené rozhodnutí s ohledem na prokázané okolnosti (v té době) správným, dospěl nyní k závěru, že "určité korekce si vyžaduje teprve poté, co v odvolacím řízení vyšlo najevo, že v mezidobí došlo ke změně skutečností nesoucích se k majetkovým poměrům otce". Uvedl, že podkladem pro poslední rozhodnutí soudu o výživném bylo uplatnění principu výdělečné potencionality otce, kdy jeho předpokládaný příjem činil 13 871 Kč měsíčně a tento stav nedoznal změny až do 31. 12. 2010. Od ledna 2011 se však zdravotní stav otce zhoršil natolik, že již nelze z výdělečné potencionality v této výši vycházet, což však současně neznamená, že by vyživovací povinnost otce měla být zrušena vůbec; "dobrovolně rezignoval na pomoc státu při zprostředkování zaměstnání", čímž se "zbavil možnosti zajistit si příjem přinejmenším v rozsahu minimální mzdy - tj. 7 200 Kč měsíčně za práci, která mu mohla být zprostředkována". Z tohoto příjmu je tudíž podle odvolacího soudu třeba vycházet nyní při rozhodování o výživném (§96 odst. 1 zákona o rodině), a jelikož jde o příjem podstatně nižší, než jaký byl předpokládán při stanovení výživného naposledy, je dána změna poměrů, jež odůvodňuje i snížení jeho vyživovací povinnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud vyšel při stanovení výživného z možného příjmu jejího otce ve výši minimální mzdy 7 200 Kč, ačkoliv tato částka neodpovídá její výši stanovené nařízením vlády, jež současně "nemá nic společného se zjišťováním možností, schopností a majetkových poměrů otce", a též nevzal v úvahu, že práce traťového dělníka, jíž se otec "dobrovolně vzdal", odpovídá skupině prací, pro něž je minimální mzda stanovena na 13 200 Kč. Upozorňuje též na nejednotnou rozhodovací praxi obecných soudů při stanovení výživného a odkazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. OP 103/2011, který nevycházel z minimální mzdy, ale ze statistiky Ministerstva práce a sociálních věcí o průměrné mzdě, jež za vykonávaný druh práce náleží.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.
V této souvislosti je pak podstatné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, a především vymezením stížnostních námitek v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiné ústavní stížnosti, podané matkou stěžovatelky v téže právní věci, k nimž se Ústavní soud již dříve (byť nad rámec rozhodovacích důvodů) v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3070/11 vyjádřil tak, že "... jsou pouhou polemikou, která by nebyla způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481)".
Toto hodnocení v ústavní stížnosti vznesených námitek se plně uplatní i v nyní posuzované věci; není totiž důvodu se od něho ani zde jakkoliv odchýlit.
Ústavní soud proto již jen dodává, že argumentace stěžovatelky uplatněná nyní v ústavní stížnosti směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil skutkový a právní závěr odvolacího soudu ve vztahu k výdělečné potencionalitě jejího otce dle §96 odst. 1 zákona o rodině, a na tomto základě dospěl k jinému, pro ni příznivějšímu závěru. Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu jej však stěžovatelka vyzývá.
Rozhodné je, že zásady tzv. spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny porušeny nebyly; nikterak se nenaznačuje, že proces nebyl veden řádně, že se stěžovatelce nedostalo zákonem stanovených procesních práv a že napadené rozhodnutí obecného soudu nese znaky neodůvodněné "libovůle".
Výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Za těchto okolností Ústavní soud nevyvozoval důsledky z procesních nedostatků při založení stěžovatelčina zastoupení advokátem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu