ECLI:CZ:US:2011:3.US.3408.10.1
sp. zn. III. ÚS 3408/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. U., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem AK se sídlem Jeřábkova 5, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2010 č. j. 4 Ads 45/2010-61 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2009 č. j. l0 Ca 385/2007-38, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva vnitra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. prosince 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. srpna 2010 č. j. 4 Ads 45/2010-61, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. října 2009 č. j. l0 Ca 385/2007-38, a to pro porušení článku 2 odst. 2 a článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 385/2007 a dále spis, vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Ads 45/2010.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 19. března 2007 č. j. OSZ-63249-9/VD-Ku-2007 nebyl stěžovateli L. U. od 1. ledna 2004 přiznán příspěvek za službu.
Rozhodnutím ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 1. listopadu 2007 č. 1028/2007 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 19. března 2007 č. j. OSZ-63249-9/VD-Ku-2007 a toto rozhodnutí potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že služební funkcionář postupoval v souladu s dikcí ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen "služební zákon"), pokud k uvedenému datu rozhodl o tom, že nárok na příspěvek za službu nevznikl, protože ke dni následujícímu po skončení služebního poměru byl odvolateli na jeho žádost ze dne 27. listopadu 2003 přiznán od 1. ledna 2004 starobní důchod pravomocným rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 2. února 2004 č. j. OSZ-63249/VD-Ha-2004. Tím byla provedena volba mezi příspěvkem a důchodem, jak to předpokládá ust. §118 odst. 2 služebního zákona, a napadené rozhodnutí je tak v souladu s ust. §116 odst. 4 téhož zákona.
Proti tomuto rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru podal stěžovatel správní žalobu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. října 2009 č. j. 10 Ca 385/2007 - 38 žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že podle závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2006 č. j. 3 As 14/2006 - 115, na nějž se žalobce odvolával, nárok na příspěvek za službu zaniká pouze v tom případě, že policista při souběhu nároků na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolil podle ust. §118 odst. 2 služebního zákona pobírání důchodu, uplatnil žádost o tuto dávku a vznik nároku na důchod byl deklarován správním rozhodnutím. Poukázal na skutečnost, že v projednávané věci podal žalobce po podání žádosti o uvolnění ze služebního poměru v roce 2003 žádost o přiznání starobního důchodu a ten mu byl pravomocně přiznán. K námitce, že mu nebyla dána možnost volby, respektive že nebyl informován o možnosti volby mezi oběma nároky, soud uvedl, že zákon dává možnost mezi oběma nároky přímo tomu, kdo je oprávněn takovou volbu provést, přičemž zákon pro platnost takové volby neukládá žádnou poučovací povinnost služebnímu orgánu či jinou podmínku, jež by působila nějaký právní následek. Poukázal na to, že při uplatňování práv a zájmů adresáta práva platí obecná zásada, že každý má znát a hájit svá práva a že neznalost zákona neomlouvá; četné výjimky z tohoto pravidla jsou pak zákonem výslovně upraveny tam, kde je to třeba například k ochraně určitých práv nebo tam, kde by mohlo při takové neznalosti zákona dojít k něčí neopodstatněné újmě. Pro daný případ však takové pravidlo neplatilo, neboť šlo o aplikaci právního předpisu, jehož znění bylo veřejně dostupné, a tak jako u jiných existujících nároků policistů či zaměstnanců je na každém policistovi, aby si ohledně svých zákonných nároků sám zjistil potřebné informace, které se těchto nároků a jejich uplatňování týkají. Proto nelze podle názoru soudu přisvědčit stěžejní námitce žalobce, že by tím, že jej služební orgán při sepisování žádosti o starobní důchod výslovně nepoučil o možnosti zažádat alternativně o příspěvek za službu, byl porušen zákon nebo by tím dokonce bylo možno dovozovat neplatnost rozhodnutí o přiznání důchodu nebo vzniku nároku na služební příspěvek. Poukázal na dikci zákona, z níž jasně plyne, že volbu je možné provést pouze při souběhu uvedených nároků, nikoliv tedy až poté, co bylo o přiznání starobního důchodu již pravomocně rozhodnuto, přičemž z uvedeného nelze ani dovozovat závěr, že by snad žalobce žádost o přiznání starobního důchodu činil nesvobodně či pod nátlakem, a tak by se mohlo jednat o neplatný právní úkon.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. srpna 2010 č. j. 4 Ads 45/2010-61 zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že v nyní projednávané věci nejsou pochybnosti o tom, že stěžovatel žádostí ze dne 27. listopadu 2003 uplatnil nárok na starobní důchod od 1. ledna 2004, a že rozhodnutím ze dne 2. února 2004 mu byl starobní důchod od 1. ledna 2004 přiznán. Pokud se tedy aplikuje na nyní posuzovaný případ právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 14/2006 - 115 ze dne 17. srpna 2006, pak je patrné, že tím, že stěžovatel požádal o starobní důchod a vznik nároku byl rozhodnutím ze dne 2. února 2004 deklarován, vyloučil možnost souběhu nároku na starobní důchod a na příspěvek za službu a nárok na příspěvek za službu zanikl. Rozhodující senát se nehodlal odchýlit od dosavadní judikatury, přičemž její aplikace musí nutně vést k závěru, že stěžovatel tím, že podal žádost o starobní důchod a tento mu byl přiznán, fakticky provedl volbu mezi příspěvkem za službu a mezi starobním důchodem, a to tak, že si vybral starobní důchod.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že mu bylo v listopadu 2003 ústně sděleno, že jeho služební poměr u Policie ČR s ohledem na splnění podmínek odchodu do důchodu dnem 1. ledna 2004 skončí a byl vyzván, aby se dostavil na Správu Policie ČR Jihomoravského kraje, kde s ním bude sepsána žádost o přiznání starobního důchodu. Stěžovatel uvádí, že mu žádná možnost volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu nebyla dána a stejně jako dalším mu bylo sděleno, že na příspěvek za službu nemá nárok a že mu může být přiznán toliko starobní důchod. Stěžovatel uvádí, že uvedený postup účastníka řízení byl v souladu s praxí, neboť Ministerstvo vnitra až do vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu z 17. srpna 2006 č. j. 3 As 14/2006-115 zastávalo názor, že od okamžiku vzniku nároku na starobní důchod není přiznání příspěvku za službu možné a tudíž ani osobám splňujícím nárok na přiznání starobního důchodu nedává možnost volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu, a také příspěvek za službu v takových případech ani neposkytoval. Když stěžovatel dodatečně požadoval přiznání příspěvku za službu namísto starobního důchodu, rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 19. března 2007 č. j. OSZ-63249-9/VD-Ku-2007 stěžovateli nebyl takový příspěvek za službu od 1. ledna 2004 přiznán a rozhodnutím ministra vnitra z 1. listopadu 2007 č. 1028/2007 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele do rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 19. března 2007 č. j. OSZ-63249-9/VD-Ku-2007 a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Stěžovatel je toho názoru, že postup Ministerstva vnitra na přelomu let 2003 až 2004 při ukončení služebního poměru byl v rozporu s dobrými mravy, neboť Ministerstvo vnitra vykládalo ust. §118 odst. 2 služebního zákona vadně a takový nezákonný výklad v podstatě stěžovateli vnutilo. Tím, že si pak stěžovatel zvolil starobní důchod místo příspěvku za službu, se vzdal práv na výplatu příspěvku za službu. Stěžovateli byl v roce 2004 po téměř 35 letech služby u SNB a Policie ČR, z drtivé části doby ve funkci vyšetřovatele hospodářské kriminality, přiznán starobní důchod ve výši 8 536,- Kč, přičemž příspěvek za službu, jak si dodatečně spočítal, by v jeho případě činil částku 14 758,- Kč. Už z uvedeného se nelze domnívat, že k podepsání žádosti o starobní důchod se stěžovatel opravdu rozhodl zcela svobodně.
Pokud není sporné, že Ministerstvo vnitra minimálně na přelomu let 2003 a 2004 zastávalo striktní stanovisko, že při souběhu nároků příspěvek za službu nenáleží a z tohoto důvodu žadatele o možnosti volby mezi těmito dávkami neinformovalo, je stěžovatel toho názoru, že sama tato skutečnost nesvědčí o tom, že by taková volba byla zcela svobodná. I když je odkazováno na zásady vigilantibus iura scripta sunt a ignorantia legis non exucat, v daném případě se u stěžovatele de facto nejedná o neznalost ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., ale neznalost správného výkladu tohoto ustanovení Ministerstvem vnitra. Proto se stěžovateli jeví absurdním, že mu je přičítána v jeho neprospěch neznalost zákona vadně vykládaného Ministerstvem vnitra jako orgánem státní moci, přičemž tento orgán byl navíc spolutvůrcem takového zákona a zmíněný nezákonný výklad ust. §118 odst. 2 služebního zákona zastával ve svůj prospěch na úkor žadatelů účelově zřejmě již od počátku účinnosti tohoto zákona. Stát a jeho orgány jsou povinny postupovat v souladu se zákonnými zájmy osob. Podle stěžovatele je v rozporu s principem právní jistoty, aby poté, co nesprávný výklad Ministerstva vnitra ust. §118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., se stal zřejmý z rozsudku Nejvyššího správního soudu z 17. srpna 2006 č. j. 3 As 14/2006-115, účinky takového výkladu z doby před srpnem 2006 zůstaly zachovány.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření Ministerstva vnitra, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu k projednávané věci.
Zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti. Proto Ústavní soud k těmto vyjádřením při posuzování předmětné ústavní stížnosti nepřihlédl a nezasílal je ostatním účastníkům řízení k replice.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumenty, které uplatnil již v předchozím řízení ve své žalobě a v kasační stížnosti. Stěžovatel polemizuje s právními závěry správních orgánů i obou soudů a prezentuje svůj vlastní výklad výše uvedených ustanovení. Stěžovatel tak přistupuje k Ústavnímu soudu jako k další instanci v systému správního soudnictví. Tato pozice mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení článku 83 Ústavy České republiky.
Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva (v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem) byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva, mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
O výše naznačený výkladový exces se však v této věci nejedná; Ústavní soud neshledal, že by postupem správních orgánů a správních soudů bylo porušeno některé ze stěžovatelových základních práv, resp. že by tyto orgány veřejné moci protiústavně vybočily ze zákonných mezí (jak tvrdí stěžovatel). Ústavní soud po přezkumu rozhodnutí správních soudů dospěl k závěru, že obecné soudy na podkladě zjištěných skutečností dospěly k právním závěrům, které dostatečně a srozumitelně rozvedly a odůvodnily ve svých rozhodnutích. Ústavní soud v jejich rozhodnutích neshledal nahodilost, vnitřní rozpornost či iracionální úvahy a závěry; není přitom povolán k přezkumu pouhé správnosti. Opakující se námitky stěžovatele pak Ústavní soud posouvají do roviny podústavního práva za účelem dalšího instančního přezkumu; taková pravomoc však, jak výše uvedeno, Ústavnímu soudu dána není.
Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem ČR (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, sp. zn. III. ÚS 677/06 a další). Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. V této věci Nejvyšší správní soud takto postupoval. Ve svých rozhodnutích se Nejvyšší správní soud s argumenty stěžovatele uplatněnými v kasační stížnosti dostatečně vypořádal. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. V tomto ohledu postačí na jeho rozhodnutí odkázat, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu