ECLI:CZ:US:2011:3.US.3556.11.1
sp. zn. III. ÚS 3556/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. P. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4965/2009-216 ze dne 27. září 2011, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 329/2009-204 ze dne 14. července 2009 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 11 C 73/2005-175 ze dne 27. února 2009, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení, a J. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 29. listopadu 2011 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že obecné soudy v řízení o neúčinnosti právního úkonu nepřerušily řízení a nevyčkaly výsledku sporu, v němž mělo být osvědčeno, že je stěžovatel vůči dlužníkovi oprávněným z vymahatelné pohledávky. V důsledku tohoto pochybení se v okamžiku, kdy bude stěžovateli v paralelně probíhajícím řízení o zaplacení částky uvedené právo přiznáno, nebude moci dovolat neúčinnosti napadeného právního úkonu, neboť řízení o této věci již bylo skončeno (vydáním napadených rozhodnutí). Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatel k návrhu připojil.
4. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).
5. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
6. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 7. 2009 č. j. 14 Co 329/2009-204, k odvolání stěžovatele mj. potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 2. 2009 č. j. 11 C 73/2005-175, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že smlouva, kterou JUDr. J. T. uzavřel se žalovaným (vedlejším účastníkem), a na základě níž došlo dne 13. 3. 2002 k převodu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu mladých, se sídlem Plzeň, Rolnické nám. 13, IČO:00040061, vážících se k bytu č. 21 v domě na adrese P. a k vzniku výlučného nájmu vedlejšího účastníka k uvedenému bytu, je vůči žalobci (stěžovateli) právně neúčinná ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání v této věci nebylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
7. Uvedené řízení o neúčinnosti právního úkonu bylo před obecnými soudy zprvu přerušeno, aby se vyčkalo výsledku řízení o pohledávce stěžovatele; toto řízení se vedlo u téhož soudu (Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 127/2004). V něm bylo pravomocně zjištěno, že stěžovatel má právo na zaplacení 247 660,50 Kč, zatímco ve zbytku, tj. v části 1 187 339,50 Kč (pozn. výpočet učinil Ústavní soud), byla jeho žaloba zamítnuta. Po právní moci rozhodnutí, jež však stěžovatel napadl mimořádným opravným prostředkem (dovoláním, o němž dosud nebylo rozhodnuto), obecné soudy pokračovaly v řízení o neúčinnosti právního úkonu; stěžovatel však soudy žádal, aby v řízení i nadále nepokračovaly, neboť na základě mimořádného opravného prostředku by výrok o přisouzené pohledávce mohl doznat změn. Tomuto návrhu na přerušení řízení z důvodu, že probíhá řízení o mimořádném opravném prostředku, soudy nevyhověly a v řízení věcně rozhodly; i ve svém meritorním rozhodnutí (viz odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 6 shora) rozvedly, proč procesnímu návrhu stěžovatele nevyhověly.
8. Stěžovatel svoji ústavní stížnost podává "z opatrnosti" pro případ, že by dovolací soud jeho návrhu vyhověl a v navazujícím řízení by výrok o výši vymahatelné pohledávky doznal změn; v pravomocně uzavřeném řízení o neúčinnosti právního úkonu by pak - dle jeho náhledu - nemohl tuto změnu promítnout, čímž by došlo k újmě na jeho vlastnických právech.
9. Právě v posledně jmenovaném se stěžovatel mýlí a z toho důvodu je jeho stížnost zjevně neopodstatněná.
10. Podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. "Žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci".
11. Jak z uvedené citace plyne, právo poskytuje stěžovatelovi ochranu, jejíž absenci stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně naznačuje. Proto může Ústavní soud uzavřít, že obecné soudy postupovaly předvídatelně a ústavně konformně, když v řízení o neúčinnosti právního úkonu vycházely z pravomocného soudního rozhodnutí, jímž byla zjištěna a určena výše věřitelovy (stěžovatelovy) pohledávky. Stěžovateli je - při hypotetické změně exekučního titulu v důsledku řízení o mimořádném opravném prostředku - dána možnost uplatnit svá práva prostřednictvím žaloby na obnovu řízení; v kontextu souzeného případu proto podání dovolání (jako mimořádného opravného prostředku ve věci) nebylo dostatečným důvodem pro přerušení předmětného řízení.
III.
12. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2011
Jan Musil
předseda senátu