ECLI:CZ:US:2011:3.US.3629.10.1
sp. zn. III. ÚS 3629/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ JUDr. M. U. a 2/ M. U., zastoupených Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, č.j. 22 Cdo 4821/2008-182, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2008, č.j. 17 Co 155/2006-162, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 12. 2005, č.j. 12 C 361/2004-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jejich občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud ve Znojmě rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka (občanského sdružení RESPALDO) určením, "že na domě č. p. 15 stojícím na staveb. parcele parc. č. 71/11 k. ú. Střelice u Jevišovic, obec Střelice, nevázne věcné břemeno spočívající v právu spoluužívání vchodu, chodby a schodiště domu č. p. 15 ve prospěch vlastníků domu č. p. 12 stojícího na staveb. pozemku parc. č. st. 71/8, k. ú. Střelice u Jevišovic, obec Střelice".
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelů odmítl, neboť je neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud konstatoval, že jelikož stěžovatelé "netvrdili potřebné skutečnosti", soudy se při respektování zásady projednací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Právních rozhledech pod č. 4/2007) nemohly zabývat otázkou vydržení jimi tvrzeného práva, dovozovaného odkazem na obecný zákoník občanský. Soud též dovodil, že ani stěžovateli tvrzená skutečnost, že "přístup byl využíván snad již ve 30. letech minulého (devatenáctého) století" (což svědci M. H. a L. K. popírali), není způsobilá otřást závěry obecných soudů, neboť popsané "chování" samotné k vydržení práva nestačí; mezi základní podmínky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni náleží jeho oprávněná držba v dobré víře, přičemž přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů odlišných od práva odpovídajícího věcnému břemeni, kupř. se může jednat o výprosu nebo užívání účelové komunikace (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 1924, sp. Rv I 711/24, Vážný 4128, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, uveřejněný Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek č. C 551). Další námitky stěžovatelů hodnotil dovolací soud tak, že byly svým obsahem opřeny o nezpůsobilý (skutkový) dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., resp. - též co do námitky převzetí skutkových zjištění z obsahu jiného spisu - mohly představovat jen procesní vady, jež zásadní význam napadeného rozhodnutí nemohou založit [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2547/98, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek č. C 652].
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy na zjištěný skutkový stav aplikovaly "pouze" zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a nezabývaly se právní úpravou služebností podle obecného zákoníku občanského, podle kterého "nemohla služebnost zaniknout nevykonáváním oprávnění panující osoby", pročež "nemuselo dojít ani ke zřízení nového věcného práva odpovídajícího věcnému břemeni". Dále obecným soudům vytýkají, že "odmítly provedení důkazů výslechem svědků a stavební dokumentací", jimiž měla být doložena trvající existence služebnosti. Konečně stěžovatelé upozorňují na rozdílné výpovědi svědka V. Ž. ohledně vstupu na "půdu prostředního domu" před Okresním soudem ve Znojmě v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 12 C 361/2004, oproti právní věci projednávané nyní.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. O toto ustanovení opřená argumentace ústavní stížnosti je zde klíčová, neboť dotčení dovolávaného vlastnického práva mohlo z povahy věci nastat jen tehdy, pakliže napadené soudní řízení (procesními postupy a dosaženým výsledkem) se zpronevěřilo zásadám tzv. spravedlivého procesu, předjímaného citovaným článkem Listiny.
Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelům upřeno nebylo; dostalo se jim adekvátního postavení účastníků řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně (resp. soudu odvolacího) jim byly k dispozici opravné prostředky, které využili.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje-li všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Navzdory očekáváním stěžovatelů však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo stěžovatelům podrobně vysvětleno, proč nelze jimi tvrzený nárok efektivně zakotvit v dovolávané právní úpravě obecného zákoníku občanského postačí tudíž odkázat.
Oproti názoru stěžovatelů je namístě i úsudek, že obecné soudy dostály i požadavkům ustanovení §132 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř.; učiněná zjištění mají věcné zakotvení v provedených důkazech, a přijaté skutkové závěry z nich i udržitelně vyplývají. Důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení důkazů zde proto není. Obecné soudy ústavně přijatelným způsobem v odůvodněních napadených rozsudků uvedly, které důkazy zahrnuly do svých skutkových zjištění a očividně neučinily žádná skutková zjištění, z nichž by nebyla odvoditelná vazba na ten který dílčí poznatek, resp. důkazní pramen. Přisvědčit nelze stěžovatelům ani ve vztahu k tvrzení, že nastala procesní situace "opomenutých" důkazů, neboť obecné soudy (soud prvního stupně a odvolací soud) stěžovateli navržené důkazy (svědecké výpovědi Vladimíra Vopata a Ing. Josefa Strapiny, resp. zkoumání stavebně-technického stavu nemovitostí) neprovedly s vysvětlením, že odpovídající skutková zjištění byla učiněna z jiných konkretizovaných pramenů (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Kromě stěžovateli kritizované "změněné" výpovědi svědka Ž. obecné soudy vycházely též z dalších důkazních pramenů (zejm. výpovědí svědků M. H. a L. K., tj. právních předchůdců vedlejšího účastníka).
Stěžovatelé sice "rozšířili" ústavní stížnost i proti usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za nesprávné, nezveřejnili, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ve své dřívější judikatuře dal najevo (srov. např. usnesení ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, U 19/4 SbNU 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je zásadně výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu, a úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§14 zákona č. 6/2002 Sb.).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna´2011
Jiří Mucha
předseda senátu