ECLI:CZ:US:2011:3.US.439.11.1
sp. zn. III. ÚS 439/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 33, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 17. 5. 2010, č. j. 6 C 753/2009-44, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 11. 2010, č. j. 5 Co 2012/2010-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně rozsudkem pro uznání ze dne 17. 5. 2010, č. j. 6 C 753/2009-44, uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni J. K. 48 583 Kč a uhradit náklady ve výši 21 332 Kč. K vydání rozsudku pro uznání dle §153a o. s. ř. přistoupil soud poté, co stěžovatel ponechal bez adekvátní procesní reakce výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř., resp. tak neučinil ani v další (na jeho žádost) prodloužené lhůtě; tím došlo k uznání žalobního nároku cestou zákonné fikce podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2010, č. j. 5 Co 2012/2010-67, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly v řízení splněny; za situace, kdy soud prvního stupně k žádosti stěžovatele řádně doručeným přípisem jednoznačně vymezil, k jakému úkonu lhůtu prodlužuje, není procesní vadou, že lhůtu dle §114b odst. 1 o. s. ř. prodloužil touto formou; ke skutečnostem, které stěžovatel uvedl na svoji obranu ve vyjádření podaném až dne 19. 5. 2010 proto nebylo možno již přihlížet, neboť byly uplatněny až po jejím uplynutí. S podrobným odůvodněním pak odmítl jako nedůvodnou (efektivně neuplatnitelnou) i námitku místní nepříslušnosti soudu prvního stupně.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve věci nebyly dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť "nepochybně a prokazatelně soudu sdělil vážné důvody, které mu brání v tom, aby se vyjádřil", a tyto důvody soud "nijak nezpochybňoval ani s nimi nepolemizoval". Pochybení v procesním postupu soudu proto podle něj nemohlo být zhojeno ani jeho přípisem o prodloužení stanovené lhůty k vyjádření, neboť není zřejmé, jaké z něj plynou právní důsledky, jestliže ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. váže možnost fikce uznání toliko jen na lhůtu podle odst. 1 a 2 tohoto ustanovení. Podle stěžovatele prodloužení lhůty nemá ani "věcný význam", neboť v původní lhůtě soudu sdělil vážné důvody, pro které není možné výzvě vyhovět; účinky předpokládané v §114b odst. 5 o. s. ř. tudíž ani z tohoto důvodu nastat nemohly. Nereflektována zůstala i pochybnost o místní příslušnosti soudu prvního stupně, a to i přesto, že mu "doručoval zcela libovolně, jednou na adresu jeho trvalého bydliště a někdy na adresu ve S.".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil a odvolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele (o což zde nejde) anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, případně mu chybí smysluplné odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na adekvátní odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a zejména soudu odvolacího postačí tudíž jen odkázat.
K námitkám stěžovatele ohledně "povahy prodloužené lhůty" oznámené mu přípisem soudu Ústavní soud toliko jen připomíná, že v případě soudcovské lhůty (§55 zde ve spojení s §114b o. s. ř., ) je jejím smyslem "vymezit čas za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení" (srov. sp. zn. III. ÚS 236/99)", přičemž současně platí, že lhůtu, kterou určil, může předseda senátu též prodloužit; v této souvislosti tudíž nelze považovat za excesivní (svévolný) názor soudů, že sledované právní účinky prodloužení lhůty pro podání písemného vyjádření dle §114b odst. 1 o. s. ř. vyvolal i přípis soudu v podobě, jež byl stěžovateli zaslán, jakož i to, že marným uplynutím této prodloužené lhůty nastala fikce uznání uplatněného nároku dle §114b odst. 5 o. s. ř..
V ústavněprávním kontextu není určující ani tvrzení stěžovatele, že - vlastně - ve stanovené lhůtě soudu sdělil vážné důvody, pro které není možné výzvě vyhovět, jestliže na jeho přípis ze dne 13. 4. 2010 (doručený soudu 15. 4. 2010) lze opodstatněně pohlížet jen tak, že se jím žádá o prodloužení lhůty k vyjádření; nelze pak ani důvodně vytýkat obecným soudům, že je (oproti názoru stěžovatele) nepovažovaly za sdělení, jaké vážné důvody mu brání se ve věci písemně vyjádřit, a to s těmi bezprostředními důsledky, jež by vydání rozsudku pro zmeškání překážely.
Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel očividně (a nepřípustně) očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance, jež mu však nepřísluší.
V ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelovy ústavní stížnosti.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti Usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
Jiří Mucha
předseda senátu