ECLI:CZ:US:2011:3.US.452.10.1
sp. zn. III. ÚS 452/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009 č. j. 13 Co 256/2008-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2009 č. j. 13 Co 256/2008-155. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 126/2004 vyplývá, že žalobce (město) podal proti stěžovateli žalobu na zaplacení částky 23.344 Kč s příslušenstvím, a to jako dlužného nájemného (jeho části) za užívání nebytového prostoru k provozování restaurace na základě smlouvy o nájmu ze dne 26. 11. 2002, kde nájem byl dohodnut na dobu určitou do 30. 11. 2003. Stěžovatel oponoval tím, že dne 10. 9. 2003 musel provozovnu uzavřít, neboť žalobce nedal souhlas ke stavebním úpravám (které stěžovatel vypracoval s ohledem na výtky a pokyny hygienika ze dne 5. 8. 2003), přitom pokud by provozovnu neuzavřel, vystavil by se nebezpečí vysoké pokuty ze strany orgánu hygienické kontroly.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 1. 2008 sp. zn. 15 C 126/2004 žalobu zamítl a uložil žalobci náhradu nákladů řízení; současně vyloučil vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení nájemného za dobu od 11. 9. 2003 do 30. 11. 2003 a ušlého zisku za dobu od 11. 9. 2003 do 30. 11. 2003 k samostatnému projednání. Prvostupňový soud vzal za prokázané, že prostory dle protokolu krajské hygienické stanice ze dne 5. 8. 2003 nevyhovovaly vyhlášce č. 107/2001 Sb., pokuta nebyla stěžovateli uložena s tím, že tento předložil projekt stavebních úprav a předpokládalo se, že úpravy budou provedeny, avšak žalobce úpravy dne 28. 8. 2003 neschválil. Soud dospěl k závěru, že až do provedení úprav bylo nutno restauraci zavřít, s ohledem na dobré mravy (§3 občanského zákoníku) nelze po stěžovateli požadovat, aby po nesouhlasu žalobce s úpravami dbajícími hygienických předpisů a pokynů orgánu hygieny užíval prostory a riskoval tak uložení sankce, není zde proto právo na zaplacení nájemného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2009 č. j. 13 Co 256/2008-155 změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že uložil stěžovateli zaplatit žalobci na nájemném žalovanou částku a v návaznosti na to rozhodl i o náhradě nákladů řízení; odvolání proti vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání odmítl. Ztotožnil se s tím, že bylo prokázáno, že prostory neodpovídaly vyhlášce č. 107/2001 Sb. a žalobce jako pronajímatel nezjednal v rozporu se svou povinností nápravu. Dospěl však k závěru, že (hygienikem) zjištěné nedostatky nadále umožňovaly stěžovateli užívat prostory dohodnutým způsobem, neboť k ukončení nájmu zbývaly (jen) tři měsíce a z protokolu hygienika nevyplývala nutnost uzavřít provozovnu. Prostory tedy byly nadále způsobilé k provozu, byť s potřebou v určité době dát provozovnu do souladu s hygienickými předpisy (stěžovatel měl do 31. 8. 2003 podat orgánu hygieny zprávu ohledně stavebních úprav). Dle odvolacího soudu tak stěžovatel uzavřel provozovnu dle vlastního rozhodnutí, nikoliv v důsledku nějaké bezprostředně hrozící sankce. Pokud pak neměl od žalobce souhlas k uvedení provozovny do stavu, v němž by mu nehrozila možnost sankce, nic mu nebránilo v tom, aby se buď dohodl o předčasném ukončení nájemního vztahu nebo aby odstoupil od nájemní smlouvy, což však neučinil, naopak provozovnu uzavřel a v rozporu s nájemní smlouvou zahájil bourací práce.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že zjistil, že stěžovatel podal dovolání, jež však bylo z důvodu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011 sp. zn. 26 Cdo 2958/2010 (Ústavní soud pro pořádek na vydání rozhodnutí Nejvyšším soudem posečkal).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v rozporu se zjištěnou skutečností. Uvedl, že prostory neodpovídaly požadavkům vyhlášky č. 107/2001 Sb. vydané na základě zákona č. 258/2000 Sb., přičemž rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svou povinnost uvést prostory do stavu odpovídajícímu právním předpisům. Po neudělení souhlasu s úpravami pak měl stěžovatel jen možnost buď provozovnu zavřít nebo ji dále provozovat za současného rizika uložení sankcí (orgán hygieny vytkl konkrétní vady a stěžovateli byla poskytnuta lhůta k jejich odstranění, a to pod hrozbou sankcí, kdy na výši sankce by mělo vliv i trvání protiprávního jednání). Stěžovatel má za to, že odvolací soud svůj závěr o tom, že stěžovateli nehrozily žádné sankce, opírá o výpověď svědkyně - pracovnice hygienické kontroly, která uvedla, že by pokutu stěžovateli pravděpodobně neudělila. Stěžovatel namítl, že však také uvedla, že sama nemá pravomoc rozhodovat o udělování sankcí, což však odvolací soud (na rozdíl od prvostupňového) nezohlednil. Dle stěžovatele tak jedinou možností jak neporušovat právní předpisy, tedy i chránit zákazníky a současně se vyvarovat pokuty, bylo uzavření provozovny. Stěžovatel také namítl, že je v rozporu se zásadou právního státu, pokud odvolací soud poskytl ochranu subjektu (žalobci), který porušoval právní předpisy, zatímco stěžovateli, který dodržoval právní předpisy, je poctivé jednání na újmu. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1582/2004 a usnesení sp. zn. 33 Odo 1658/2005 s tím, že sankcí pronajímateli za neudržování prostor ve stavu (i hygienicky) způsobilém je sleva z nájemného a příp. může vzniknout závazek k náhradě škody. Stěžovatel tvrdí, že prostor byl nezpůsobilým ke smluvenému užívání, přičemž tato nezpůsobilost vyplývá z faktického stavu a není podmíněna rozhodnutím žádného úřadu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
O takový případ se však v dané věci nejedná. Odvolací soud se věcí stěžovatele řádně zabýval a byť rozhodl jinak než soud prvostupňový, jenž své rozhodnutí opřel o aplikaci zásady dobrých mravů, nepodává se, že by odvolací soud rozhodl nahodile a své závěry dostatečně neodůvodnil. Je zřejmé, že i odvolací soud dospěl z provedeného dokazování k závěru, že prostory neodpovídaly některým požadavkům vyhlášky č. 107/2001 Sb., neztotožnil se však již s názorem stěžovatele, že jednak závady vedly k nezpůsobilosti prostor pro užívání dohodnutým způsobem, a jednak že zde bylo jediné možné řešení ze strany stěžovatele, a sice provozovnu uzavřít, fakticky ji k podnikání neužívat a nezaplatit nájemné, a to bez ohledu na platnost (trvání) nájemní smlouvy a přetrvávající dohodu stěžovatele se žalobcem o ukončení nájemního vztahu (až) dne 30. 11. 2003. Takový závěr druhostupňového soudu není dle Ústavního soudu v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními v daném řízení. Ústavní soud dále také dospěl k závěru, že odvolací soud "neopřel" své závěry (toliko) o svědectví pracovnice hygienické kontroly; z napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že odvolací soud poukazoval zejména na protokol o kontrole (listinný důkaz), a to v souvislosti s otázkou hrozby sankce a možností stěžovatele užívat prostory nájmu dohodnutým způsobem.
Závěry odvolacího soudu i odůvodnění napadeného rozhodnutí (z hlediska jeho vysvětlovací dostatečnosti, srozumitelnosti, přehlednosti) tak dle Ústavního soudu nevybočují z ústavních kautel. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu