ECLI:CZ:US:2011:3.US.650.11.1
sp. zn. III. ÚS 650/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., zastoupeného Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem ve Svitavách, Soudní 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2010 sp. zn. 34 T 1/2010, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 5 To 49/2010 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2010 č. j. 8 Tdo 1352/2010-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 2. 2011, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 16. 5. 2011, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Ostravě (dále též jen "krajský soud") sp. zn. 34 T 1/2010, napadeným rozsudkem uvedeného soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona platného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. z."), trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. z. a porušování osobní svobody podle §238 odst. 1 a 3 tr. z., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 let, dále pak mu byl uložen trest propadnutí věci a zákazu činnosti a byla mu stanovena povinnost k náhradě škody. Uvedených trestných činů se stěžovatel dle krajského soudu dopustil (stručně řečeno) tím, že si prostřednictvím další osoby opatřil střelné zbraně, mj. malorážkové opakovací pušky značky CZ, model ZKM 452-2E, přestože nebyl držitelem zbrojního průkazu a příslušného nákupního povolení, a dále tím, že vnikl do bytu své bývalé družky V. M. a zastřelil ji ranou do hlavy z výše zmíněné zbraně. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, to však bylo shora uvedeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") podle §256 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") zamítnuto. Proti posledně uvedenému rozhodnutí brojil stěžovatel dovoláním, které však bylo Nejvyšším soudem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, což odůvodňuje tím, že provedené důkazy byly ve vztahu k trestnému činu vraždy hodnoceny zcela v jeho neprospěch, že se soudy nevypořádaly řádně s jeho obhajobou a že mu předepsaným způsobem neprokázaly vinu. Poukazuje na to, že po celou dobu trestního řízení byla jeho obhajoba zcela konstantní, kdy od samého počátku odmítal, že by při vstupu do pokoje byl veden záměrem poškozenou usmrtit, ale jen postrašit, k výstřelu došlo nešťastnou náhodou, když zakopl. Následně zpanikařil a z bytu utekl. Tvrdil, že by nikdy nestřílel v bytě, kde bylo jejich dítě. Krajský soud opřel své závěry o výpověď svědka D. K., který měl být výstřelu přítomen, ovšem tento svědek utekl ještě před výstřelem, což prý plyne z výpovědi svědka P. K., který měl vypovědět, že slyšel zvláštní ránu a křik v době, kdy svědek D. K. utíkal z domu. Nevyvráceno mělo zůstat i jeho tvrzení, že nevěděl o tom, že má náboj ve zbrani, což dle stěžovatele bylo potvrzeno i znaleckým posudkem kriminalistické balistické expertízy, resp. výpovědí znalce u hlavního líčení, dle níž prý "toto tvrzení nelze vyloučit, když otáčením kličky neověří nabití zbraně, a že vynětím zásobníku se nelze přesvědčit, zda nějaký náboj ve zbrani zůstal". Stěžovatel poukazuje rovněž na závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. M. D., jenž u hlavního líčení uvedl, že nelze posoudit směr střelného kanálu ve smyslu jeho orientace k vertikální a vodorovné tělní ose a že střelný kanál byl orientován předozadně. Uvedený znalec potvrdil, že výstřel byl veden ze střední vzdálenosti, přičemž nebylo prokázáno, že by se poškozená zbrani bránila, což ovšem většina obětí vražedného útoku činí. Dle stěžovatele neměla být vyvrácena poloha poškozené v sedu, v pokleku, vkleče. Všechny tyto argumenty obecné soudy nesprávně odmítly jako nedůvodné. Vadně měla být hodnocena i stěžovatelova předchozí odsouzení, protože ač se tato týkala jiných osob, situací či skutků, byla použita jako argument, že se ve vztahu k poškozené dopouštěl tzv. stalkingu. Za nepřípustný považuje stěžovatel odkaz odvolacího soudu, který v rámci vypořádání se s odvolacími důvody v některých případech odkázal na závěry soudu prvního stupně, aniž by uvedl své konkrétní argumenty. Stěžovatel také tvrdí, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a že odkaz dovolacího soudu na obnovu řízení či stížnost pro porušení zákona a interpretace dovolacích důvodů za situace, kdy tyto prostředky nemá stěžovatel k dispozici, má být v rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud požádal o vyjádření Krajský soud v Ostravě, Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud pouze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro nedůvodnost. Vrchní soud pak označil stěžovatelovy námitky za neopodstatněné, přičemž poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Z tohoto důvodu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně zcela zamítl. Nejvyšší soud - s ohledem na to, že základ stěžovatelovy argumentace v ústavní stížnosti je prý obsahově velmi podobný té, kterou uplatnil v rámci dovolacího řízení - poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde měl uvést všechny významné a z hlediska řešení právní problematiky rozhodné okolnosti a kde se výhradami stěžovatele důkladně a řádně zabýval, přičemž uvedl, jakými úvahami byl veden a o která zákonná ustanovení a příp. judikaturu svého soudu či Ústavního soudu své rozhodnutí opřel. Dále se vyjádřil k obsahu práva na spravedlivý proces a upozornil, že námitka porušení uvedeného práva je obsahově námitkou proti postupu soudů při provádění důkazů a jejich následném hodnocení. S ohledem na to, že měl postupovat v souladu s ustanoveními trestního řádu, a tak ani svým rozhodnutím neporušil stěžovatelova ústavní práva, navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však pouze uvedl, že na své ústavní stížnosti trvá.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že si je vědom toho, že Ústavní soud není součástí obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu (rozhodnutí) obecných soudů, a že přezkoumá věc z hlediska ústavněprávních principů, ovšem vzhledem k tomu, že obecné soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch, aniž by se řádně vypořádaly s jeho obhajobou, má za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Pokud stěžovatel ovšem namítá, že obecné soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, jde o námitku, která v zásadě opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. S ohledem na postavení Ústavního soudu v ústavním systému a jeho vztahu k obecné justici (jak jej ostatně popisuje sám stěžovatel) platí, že tomuto soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimku zásahu do této činnosti pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s "vykonanými" skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění (viz §125 odst. 1 věta první trestního řádu), a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, že hodnocení důkazu/ů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou.
V ústavní stížnosti stěžovatel předestírá svou vlastní verzi události, tedy že k výstřelu na poškozenou došlo nešťastnou náhodou, přičemž tvrdí, že poškozenou v úmyslu usmrtit neměl. Poukazuje na výpověď svědka P. K., která má "nepřímo" vyvracet výpověď svědka D. K., která představuje jeden z klíčových usvědčujících důkazů. Tutéž námitku však stěžovatel uplatnil v odvolacím řízení, vrchní soud se jí zabýval na str. 10 svého rozhodnutí, kde se s ní podrobně, srozumitelně a v souladu s pravidly logiky vypořádal. Pokud stěžovatel totéž opakuje v ústavní stížnosti, aniž by jakkoliv reagoval na to, co konstatoval vrchní soud, pak Ústavní soud nemá, co by k tomu mohl dodat.
Poukazuje-li stěžovatel na závěr znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. M. D., že nelze posoudit směr střelného kanálu ve smyslu jeho orientace k vertikální a vodorovné tělní ose, zkresluje jej, neboť tento znalec konstatoval, že nelze přesně specifikovat směr střelného kanálu. Kromě toho nelze opomíjet ani navazující závěry tohoto znalce stran vzájemné polohy poškozené a stěžovatele (resp. střelné zbraně) v okamžiku výstřelu. Odhlédne-li Ústavní soud od dalších důkazů, je zřejmé, že stěžovatelova verze (o náhodném výstřelu) by mohla obstát, pokud by poškozená v okamžiku výstřelu seděla nebo klečela. Tuto skutečnost sám stěžovatel netvrdil (v přípravném řízení uvedl, že neví, kde a zda poškozená stála), v trestním řízení pak nejenže nebyla prokázána, ale ani jí nic nenasvědčuje.
Stěžovatel má rovněž za to, že jeho verzi podporuje závěr uvedeného znalce, že se poškozená zbrani nebránila, což prý většina obětí v takové situaci činí. Tento znalec však svůj závěr opět formuloval jinak, a to že se někdy v praxi setkávají s tím, že oběť se snaží uchopit ústí zbraně a že se pak nalézají střelná poranění v oblasti horních končetin. Lze z toho vyvodit, že oběti se v některých případech nebrání, nehledě na to, že v některých se ani bránit nemohou (konkrétně v dané věci bylo prokázáno, že stěžovatel před výstřelem poškozenou brutálně fyzicky napadl, navíc poškozená od něho mohla stát ve větší vzdálenosti, než aby mohla na zbraň dosáhnout, ostatně podle zmíněného znalce stěžovatel zřejmě střílel ze střední vzdálenosti, tj. vzdálenosti překračující délku hlavně). Z toho je zřejmé, že ani tato argumentace není s to nějak zpochybnit skutkový stav tak, jak byl ustálen obecnými soudy.
Argumentuje-li stěžovatel, že nevěděl, že má náboj ve zbrani, touto otázkou se rovněž obecné soudy náležitě zabývaly a s ní se vypořádaly. Kromě toho není Ústavnímu soudu zřejmé, jakou roli by tato skutečnost měla hrát při konfrontaci skutkové verze konstatované obecnými soudy na straně jedné a verze předestřené stěžovatelem, tedy že výstřel vyšel nešťastnou náhodou poté, co on zakopl.
Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, jak obecné soudy hodnotily jeho předchozí jednání, která se týkala jiných osob, aniž by vysvětlil, proč by takovéto skutečnosti nebyly nijak relevantní, a (tedy) proč je takovéto hodnocení vadné do té míry, že představuje porušení ústavnosti (viz výše), pak ani zde Ústavní soud nespatřuje žádný prostor pro svůj eventuální zásah. Stejně tak nemůže vést k porušení ústavnosti samotná skutečnost, že odvolací soud "v některých případech" odkáže na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; pokud totiž byla stejná otázka (námitka) soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí řádně vyřešena (vypořádána), pak v případě, že se odvolací soud s příslušným názorem zcela ztotožní, bylo by zbytečné, aby tytéž důvody znovu uváděl ve svém rozhodnutí. Konečně napadá-li stěžovatel postup Nejvyššího soudu, ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, neboť tento soud se otázkou "extrémního nesouladu", jak mu ukládají některé nálezy Ústavního soudu, zabýval, přičemž skutečnost, že (rovněž) poukázal na to, jaké jsou stěžovatelovy právní možnosti, jeho ústavní práva nijak porušit nemůže.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu