ECLI:CZ:US:2011:3.US.666.11.1
sp. zn. III. ÚS 666/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., právně zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou AK se sídlem Štefánikova 10, 737 01 Český Těšín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 4 Ads 130/2010-98, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. března 2011, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 9. března 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 4 Ads 130/2010-98, a to pro porušení článku 10 odst. 1 a článku 95 Ústavy České republiky, článku 2 odst. 3, článku 3 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 24. dubna 2008 č. 460 417 186/428 podle článku 48 odst. 1 nařízení Rady (EHS) 1408/71 ze dne 14. června 1971, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále jen "nařízení") zamítla žádost stěžovatele o plný invalidní důchod ze dne 13. září 2006. V odůvodnění svého rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení uvedla, že podle článku 48 odst. 1 nařízení platí, že na instituci členského státu se nebude požadovat, aby přiznala dávky odpovídající dobám splněným podle předpisů, které provádí, jestliže délka těchto dob nedosahuje jednoho roku. Doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se přitom podle článku 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. (dále jen "Smlouva o sociálním zabezpečení") považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Stěžovatel na území České republiky nezískal po 31. prosinci 1992 žádnou dobu pojištění, a proto bylo rozhodnuto o nepřiznání plného invalidního důchodu.
Uvedené rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení napadl stěžovatel správní žalobou. V žalobě stěžovatel namítl nesprávnost závěru České správy sociálního zabezpečení o nezískání žádné české doby pojištění, neboť do ní mu podle jeho názoru musí být započteno období výkonu vazby a trestu odnětí svobody od 24. ledna 1994 do 24. října 1998, které si odpracoval, jak vyplývá z potvrzení Vězeňské služby ČR ze dne 14. listopadu 2008. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. června 2010 č. j. 34 Ad 10/2010 - 81 žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010 č. j. 4 Ads 130/2010-98 kasační stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že českou dobou pojištění po 31. prosinci 1995 je podle ust. §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění") doba účasti na pojištění osob uvedených v ust. §5 odst. 1 písm. a) až písm. l) a v) a odst. 2, za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné. Při splnění této podmínky jsou tedy podle ust. §5 odst. 1 písm. l) zákona o důchodovém pojištění účastny pojištění také osoby zařazené k pravidelnému výkonu prací ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě. Za dobu pojištění před 1. lednem 1996 se s určitými výjimkami považují doby zaměstnání získané podle předpisů platných před tímto dnem, jak vyplývá z ust. §13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Podle předchozí právní úpravy byli důchodového zabezpečení účastni též zaměstnanci v pracovním poměru, který zakládal nemocenské pojištění [§6 odst. 1 písm. a) a ust. §8 odst. 2 věty první zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení]. Na základě zmocnění obsaženého v ust. §177a odst. 2 tohoto právního předpisu pak bylo ve vyhlášce č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, stanoveno, které osoby měly v důchodovém zabezpečení práva a povinnosti jako zaměstnanci v pracovním poměru a za jakých bližších podmínek se na tomto zabezpečení účastnily. Mezi takové osoby podle ust. §58 odst. 1 a 5 vyhlášky č. 149/1988 Sb., náleželi také odsouzení a obvinění ve vazbě, kteří v době výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby byli zařazeni k pravidelnému výkonu prací. Účast na důchodovém zabezpečení přitom vznikala dnem zařazení k pravidelnému výkonu prací a zanikala dnem odvolání z jejich výkonu. Důchodové zabezpečení se nevztahovalo na odsouzené a obviněné ve vazbě, kteří prováděli jen příležitostné práce, jejichž výkon nezakládal nemocenské pojištění.
Nejvyšší správní soud uvedl, že podle současné i předchozí právní úpravy tedy českou dobu pojištění (zaměstnání) získali pouze ti vězni, kteří byli ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby zařazeni k pravidelnému výkonu prací. V dané věci však podle potvrzení Vězeňské služby ČR ze dne 7. listopadu 2007, 11. srpna 2008 a 14. listopadu 2008 stěžovatel v době výkonu vazby od 24. ledna 1994 do 23. ledna 1995 ani v době navazujícího výkonu trestu odnětí svobody od 24. ledna 1995 do 24. října 1998 z důvodu nedostatku pracovních příležitostí nepracoval a tak mu ani nebyl vystaven evidenční list důchodového pojištění. Stěžovatel měl v řízení před krajským soudem možnost kdykoliv doložit své tvrzení o odpracování vazby a trestu odnětí svobody, což však neučinil, a proto s ohledem na uvedená potvrzení vězeňské správy nelze krajskému soudu vytýkat neprovedení jeho výslechu. Je tedy nepochybné, že stěžovatel v období od 24. ledna 1994 do 24. října 1998, v němž vykonával vazbu a trest odnětí svobody, nebyl zařazen k výkonu žádných prací, a tudíž nemohl získat českou dobu pojištění. Ve shodě s krajským soudem Nejvyšší správní soud poukázal na to, že zákon neumožňuje přihlížet k důvodům, pro které osoby ve výkonu trestu odnětí svobody či vazby nepracovaly, a proto není podstatné, že v daném případě tak tomu bylo kvůli nedostatku pracovních příležitostí. Žádnou českou dobu pojištění stěžovatel nezískal ani v jiném období po 31. prosinci 1992 či před tímto datem, v důsledku čehož nesplnil podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu z českého systému důchodového pojištění, stanovené nařízením a Smlouvou o sociálním zabezpečení. S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť je toho názoru, že po 31. prosinci 1992 získal potřebnou dobu pojištění, neboť do této doby mu musí být započteno období výkonu vazby a trestu odnětí svobody od 24. ledna 1994 do 24. října 1998, které si odpracoval, jak vyplývá ze zprávy Věznice Ostrov a dále také z evidenčního listu důchodového pojištění. Stěžovatel uvádí, že když nastoupil do výkonu trestu, tak ještě ve vazební věznici uváděl, že chce být pracovně zařazen jako odsouzený a pokud mu toto nebylo umožněno, byl krácen na svých právech.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s Českou správou sociálního zabezpečení a správními soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména ve správní žalobě a v kasační stížnosti), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů.
Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení provedených důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud shodně s Krajským soudem v Brně a Českou správou sociálního zabezpečení správně dovodil, že stěžovatel žádnou českou dobu pojištění nezískal, v důsledku čehož nesplnil podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu z českého systému důchodového pojištění, stanovené nařízením a Smlouvou o sociálním zabezpečení, a proto bylo rozhodnuto o nepřiznání plného invalidního důchodu.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatele obsaženými v kasační stížnosti a následně uplatněnými i v ústavní stížnosti zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatel napadenými rozhodnutími správního orgánu a následně správního soudu nebyl na svých právech zkrácen.
Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu o správném postupu správního orgánu při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelem, a následně i Krajského soudu v Brně, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí.
Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu