ECLI:CZ:US:2011:3.US.76.11.1
sp. zn. III. ÚS 76/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. března 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem v Praze 1, Týnská 21, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 22. 11. 2010 č. j. 2 ZT 149/2010-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 12. 2010 stěžovatel napadl usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 (dále jen "státní zástupce") ze dne 22. 11. 2010 č. j. 2 ZT 149/2010-9 "s přihlédnutím" k usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 5. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 10. 11. 2010 č. j. ORI-12758-58/TČ-2010-001175-7, přičemž tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásada rovnosti účastníků řízení, resp. že došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a domáhal se na Ústavním soudu, "aby vydal nález, na jehož základě bude nutno vydat nové usnesení o trestním stíhání, které bude obsahovat i subjektivní stránku trestného činu".
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, výše uvedeným usnesením policejního orgánu bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel stížností, kterou však státní zástupce jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl, a to usnesením napadeným touto ústavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ve zmíněném usnesení o zahájení trestního stíhání není popsána subjektivní stránka daného trestného činu a že se zhojení této vady domáhal ve své stížnosti, na což prý státní zástupce reagoval argumentem, že jedná-li se o trestný čin úmyslný, nemusí být uvedena subjektivní stránka trestného činu. Dle stěžovatele je daný názor v rozporu s ustanovením §22 trestního zákoníku i s názorem Ústavního soudu, vyjádřeným v nálezu ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, č. 43). Dále stěžovatel uvádí, že nebylo prokázáno, že by právě on marihuanu prodával, pouze se v místech, kde se prodávala, pohyboval, přičemž někteří svědci zpochybnili korektnost prováděných výslechů, a doplňuje, že subjektivní stránka nebyla ze strany orgánů činných v trestním řízení prověřena, přičemž jejich povinností bylo prověřit i jinou verzi, než byla vybrána na počátku vyšetřování. Tím je zřejmě míněna stěžovatelova verze, podle níž si stěžovatel pouze "utahoval" z policisty, kterého považoval za investigativního novináře, aby pobavil své přátele. Subjektivní stránka zde tedy vylučuje, že by jím byl spáchán trestný čin.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení. Je tomu tak proto, že v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně. Jde-li konkrétně o zahájení trestního stíhání, resp. o usnesení o něm, jedná se o procesní rozhodnutí, které - byť s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky - nemá povahu rozhodnutí, jež s konečnou platností zasahuje do jeho práv a povinností. Důvodnost vyřčeného obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení, přičemž obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva, a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud. Ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů činných v trestním řízení v daném ohledu by přicházela v úvahu za situace evidentně nedůvodného, příp. neodůvodněného zásahu orgánů činných v trestním řízení, jenž by bylo možno označit za svévolný (nebo dokonce šikanózní). K tomuto závěru ale dospět nelze, neboť z usnesení o zahájení trestního stíhání jsou patrny zcela konkrétní skutečnosti, na jejichž základě policejní orgán nabyl podezření, že zde byl spáchán trestný čin, a to právě stěžovatelem. Otázkou existence "důvodného podezření" se na základě stěžovatelovy stížnosti zabýval i státní zástupce, jenž se v daném ohledu se závěry policejního orgánu ztotožnil a své stanovisko řádně zdůvodnil v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Jestliže stěžovatel tvrdí, že daný trestný čin nespáchal, protože se pouze za prodejce příslušné omamné látky vydával (aniž by tedy jednal v úmyslu tuto látku skutečně prodat), pak takové tvrzení (samo o sobě) stěžovatele zmíněného podezření nezbavuje. Zpochybňuje-li pak jednu z indicií, o kterou bylo zahájení trestního stíhání opřeno, na základě pozdějšího procesního úkonu (konkr. výslechu svědka J. T.), jde o skutečnost, která v rozhodné době nebyla orgánům činným v trestním řízení známa. S ohledem na to je Ústavní soud názoru, že tyto námitky zákonnost, resp. ústavnost samotného usnesení o zahájení trestního stíhání a v návaznosti na to i napadeného rozhodnutí zpochybnit nemohou, přičemž jde zjevně o otázky, které bude třeba řešit v dalším průběhu trestního řízení (viz výše). Namítá-li stěžovatel, že v usnesení o zahájení trestního řízení není uvedena subjektivní stránka daného trestného činu, v prvé řadě je třeba uvést, že jde o otázku zákonnosti, kterou náleží řešit státnímu zástupci; do roviny ústavní by ji mohla posunout skutečnost, že by zahájení trestního stíhání bylo spojeno např. s omezením osobní svobody, jako tomu bylo v již zmíněné věci sp. zn. I. ÚS 46/96. Navíc má Ústavní soud za to, že ze skutkové věty lze závěr o potenciálním naplnění (i) subjektivní stránky daného trestného činu vyvodit (viz popis organizace prodeje, resp. konkrétních úkonů, které měl stěžovatel v tomto rámci činil).
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu