ECLI:CZ:US:2011:3.US.765.11.1
sp. zn. III. ÚS 765/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. J. Š., zastoupeného Mgr. Lenkou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Vápencová 569/13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010 sp. zn. 69 Co 593/2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. února 2009 sp. zn. 18 C 516/2008, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. března 2011, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy jako orgány veřejné moci svým postupem a rozhodnutími porušily jeho právo na nestranný a spravedlivý proces a jejich postupem vznikla navrhovateli škoda, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále s čl. 90, 95 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje zásah do svých práv jednak v tom, že nalézací soud pominul rozhodné skutečnosti - důvody podání žaloby i procesní podmínky řízení (doručování, místní příslušnost soudu atd.). Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil rozhodnutí a řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby. Stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení obou stupňů žalobce a aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., aniž by vzal v úvahu, že stěžovatel dlužnou částku uhradil před zahájením odvolacího řízení i výkonu rozhodnutí.
Stěžovatel uvedl, že z provedeného soudního řízení a obsahu spisu je zcela evidentní, že soud si v rozhodné době (2008) nezjistil adresu trvalého pobytu, kterou stěžovatel měl již od března 2002 a písemnosti mu řádně nedoručoval. Žalovanou částku stěžovatel uhradil dobrovolně, aniž by měl tušení o rozhodnutí soudu. O existenci rozhodnutí se dozvěděl poté, co byly zahájeny úkony nutné pro výkon rozhodnutí. Odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatele, aby nebyly žalobci přiznány náklady řízení s odůvodněním, že vzhledem k okolnostem není nárok žalobce důvodný a že je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel je toho názoru, že nemůže být hodnoceno k jeho tíži, že se o korespondenci se žalovaným a soudem nedozvěděl, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 18 C 516/2008 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ze spisu vyplynulo, že rozsudkem ze dne 11. února 2009 (18 C 516/2008-14) bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci částku 26 420,- Kč s přísl., která byla požadována jako nedoplatek ceny za dodávku plynu, realizovanou žalobcem do odběrného místa na adrese P., v období od listopadu 2005 do listopadu 2006, a to na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky ze dne 4. března 1992. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15 816,- Kč.
Na základě odvolání, které žalovaný podal, Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. prosince 2010 (69 Co 593/2010-44), rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil; na náhradě nákladů soudního řízení (nalézacího i odvolacího) uložil stěžovateli zaplatit částku 23 380,- Kč.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání náhrady nákladů, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 14/10, sp. zn. II. ÚS 465/10 a další dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele v rozhodnutích napadených ústavní stížností vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá toliko v polemice stěžovatele se způsobem aplikace zákona obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že ve věci rozhodující odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
V řízení bylo posuzováno, zda z procesního hlediska byla žaloba podána důvodně a zda na danou věc stěžovatele dopadá ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Dle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
V daném případě sporu žalobce proti stěžovateli se jednalo o spor, ve kterém bylo prokázáno, že stěžovatel byl smluvním odběratelem plynu na uvedené adrese, což stěžovatel nevyvrátil. Toliko uvedl, že v rozhodné době na uvedené adrese bydlela jeho sestra, ale tento fakt nic nemění na skutečnosti, že závazek k úhradě ceny za odebraný plyn vznikl stěžovateli. Bylo zcela v dispozici stěžovatele, aby ukončil smluvní vztah s žalobcem v předmětném místě odběru a sdělil změnu adresy. Žalobce jako soukromoprávní subjekt ve smyslu §8 zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatelstva, v platném znění, není oprávněn zjišťovat registrovaný trvalý pobyt odběratele z příslušné evidence.
Dle obsahu spisu lze konstatovat, že součástí spisu je i upomínka stěžovatele o úhradu dlužné částky, to že se stěžovatel o obsahu této upomínky nedozvěděl, je pak jen důsledkem toho, že stěžovatel žalobci nesdělil zasílací adresu. Stěžovatel svoje tvrzení o tom, že se snažil celou záležitost řešit mimosoudně, přičemž byl odmítnut, nikterak neprokázal. Nelze vytýkat odvolacímu soudu, že ve věci stěžovatele neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly výjimečný postup podle §150 o. s. ř., kdy soud zčásti nebo zcela žalobci nepřizná náhradu nákladů řízení. To, že stěžovatel sám zjišťoval závazky a nárokovanou částku uhradil ještě před tím, než se dozvěděl o podání žaloby žalobcem, neboť v jeho věci probíhalo další soudní řízení u téhož soudu (48 C 263/2009), lze hodnotit jako logický důsledek zjištění, že za ním žalobce vykazuje pohledávku na základě shodného smluvního závazkového vztahu za jiné období. Odvolací soud uvedl, že na rozhodnutí o nákladech řízení nemůže mít vliv ani pochybení soudu prvního stupně, který původně zaslal rozsudek na uvedenou adresu, aniž by si ověřil stěžovatelův úředně evidovaný trvalý pobyt či zahájení jiného exekučního řízení.
Ve věci návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. února 2009 sp. zn. 18 C 516/2008 Ústavní soud konstatuje, že rozsudek napadený ústavní stížností byl již zrušen rozhodnutím odvolacího soudu, proto nelze dle návrhu stěžovatele rozsudek přezkoumat.
Závěry, které soudy v posuzované věci učinily v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti [čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny, čl. 90, 95 a 96 Ústavy], které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele. Tímto postupem nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. dubna 2011
Jan Musil
předseda senátu