ECLI:CZ:US:2011:3.US.831.11.1
sp. zn. III. ÚS 831/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově - Městě, Moskevská 24a, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2011, č.j. 6 To 5/2011-2166, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 12. 2010, č.j. 9 T 59/2010-2133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů (srov. zjevně nesprávnou identifikaci napadených rozhodnutí v petitu návrhu), neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karviné shora uvedeným usnesením rozhodl o stěžovatelově námitce podjatosti tak, že předseda senátu jmenovaného soudu Mgr. Kamil Babušek není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci vedené pod sp. zn. 9 T 59/2010, a stížnost, kterou proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal, byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Ústavní stížnost, jíž stěžovatel brojí proti výše uvedeným rozhodnutím, odůvodňuje tvrzením, že v jeho věci rozhoduje soudce, u něhož jsou pochybnosti, že pro poměr k jeho osobě nemůže rozhodovat nestranně. Vychází z toho, že dotčený soudce v přípravném řízení vydal příkaz ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. V 49/2009, Nt 6/2009, kterým nařídil jeho odposlech, odůvodněný telefonickým kontaktem s podezřelým R. T., který se však "uskutečnil pouze ve dvou případech, kde se navíc jednalo o SMS zprávy a není možno určit, kdo je skutečným odesilatelem zprávy", přičemž obsah zpráv nebyl soudci, který rozhodoval na podkladě tzv. detailního výpisu telekomunikačního provozu R. T. v době vydání příkazu znám. Stěžovatel odtud dovozuje, že ačkoli z tohoto výpisu "vyplynulo mnohem více uskutečněných kontaktů, a to v daleko větší četnosti" (s jinými osobami, u nichž odposlech posléze nařízen nebyl), rozhodující soudce přijal "byť jen předběžný úsudek o tom, že byl spáchán nějaký trestný čin", resp. že je důvodné, aby bylo prověřeno, zda právě on se "podílí na distribuci" (drog). Aby soudce mohl vydat příkaz k odposlechu, musí podle stěžovatele "dojít k závěru, že osoba vůči níž je odposlech nařízen, je podezřelá ze spáchání trestného činu, na který je možno příkaz vydat". Tím jsou dány "důvodné pochybnosti o nestrannosti soudu", a napadená usnesení obecných soudů i odporují nálezům Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 135/99 a II. ÚS 615/06, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006.
V projednávané věci, s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti, jde o to, zda rozhodnutí, že jmenovaný soudce není vyloučen z vykonávání úkonů ve specifikované trestní věci, nezaložilo nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se výslovně odvolal.
Ústavní soud nejprve posuzuje, zda jsou splněny formální procesní podmínky pro projednání věci, zejména zda je ústavní stížnost přípustná. Obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky potud, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připouští ji k meritornímu projednání (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. 441/04, Sb. n. u., sv. 6, str. 53).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a tyto orgány nenahrazuje; pokud postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
K otázce vyloučení orgánů veřejné moci se Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjadřuje opakovaně; v nálezu sp. zn. I. ÚS 371/04, jehož závěry lze vztáhnout na i projednávanou věc, judikoval, že "nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje.Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou."
Přitom platí, že hodnocení okolností, které by mohly vést k objektivně legitimním pochybnostem o nepodjatosti, přísluší zásadně orgánům činným v trestním řízení a je věcí jejich relativně volné úvahy, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí.
V dané věci Krajský soud v Ostravě výstižně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1182/2006, z něhož vyplývá, že pokud soudce v přípravném řízení nařídil odposlech a záznam telekomunikačního provozu, není to bez dalšího důvodem jeho vyloučení podle §30 odst. 2 tr. řádu. Dovolací soud též konstatoval, že je třeba zvažovat, zda v souvislosti s tím, že soudce vystupoval v přípravném řízení jiným způsobem, než který je uveden v §30 odst. 2 tr. řádu, nemohl být po podání obžaloby jeho poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se přímo týkají jeho úkony, ovlivněn tak, že u něho lze mít pochybnosti, že nemůže nestranně rozhodovat, a to ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu. O takový případ by mohlo jít zejména tehdy, jestliže by si v přípravném řízení soudce činil byť jen předběžný úsudek o tom, zda byl spáchán nějaký trestný čin a zda jeho pachatelem je obviněný, a to podobně jako např. při rozhodování o vazbě a při vydání příkazu k zatčení.
Obdobná hlediska uplatnil Nejvyšší soud v usneseních ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, a usnesení ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 Tdo 272/2008 (které Ústavní soud aproboval usnesením ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3046/08).
V tomto kontextu je zřejmé, že stěžovatelem dovolávaná "nedostatečná četnost komunikace" jeho věc do ústavní roviny posunout nemůže. Podstatné je, že není důvod oponovat úvaze, že nebylo doloženo, že rozhodující soudce v dané věci do příkazu k odposlechu vtělil předběžné hodnocení dalšího vývoje trestního řízení či předpoklad jeho výsledku, pročež je namístě závěr, že se stěžovatel jen - a to nepřípustně - domáhá "opravného" výkladu §30 odst. 2 tr. řádu, jímž by Ústavní soud rozšířil zákonné důvody vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení soudce.
Tím není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (resp. nosných důvodů stěžovatelem připomínané judikatury Ústavního soudu), jež by vedly k nutnosti odstranit rozhodnutí, jež byla ústavní stížností napadena.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu