ECLI:CZ:US:2011:3.US.834.11.1
sp. zn. III. ÚS 834/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) N. M., b) N. M. a c) N. M., zastoupených JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Petrská 12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 2010 č. j. 26 Cdo 837/2010-131, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2011, napadají stěžovatelky usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2010 č. j. 26 Cdo 837/2010-131, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009 č. j. 35 Co 298/2009-102 pro porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), garantujícího rovnost lidí v právech, resp. rovněž čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 36 Listiny, zaručujícího právo na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelky se žalobou domáhaly určení, že jsou společnými nájemkyněmi bytu č. 18 o velikosti 3+1, který se nachází na adrese Lounských 10, Praha 4 (dále jen "předmětný byt"), neboť podle jejich názoru na ně přešel nájem k předmětnému bytu poté, co jejich rodiče, společní nájemci předmětného bytu, se ke dni 30. 6. 2007 přestěhovali do jejich rodinného domu v Praze 10 - Kolovratech, sestávajícího ze suterénu a dvou bytových jednotek. Stěžovatelky zůstaly bydlet v předmětném bytě, neboť dosud studují, přivydělávají si na své životní potřeby a jejich rodiče jim přispívají na výživném každé částkou 5 000,- Kč měsíčně. Z této částky jim platí nájem předmětného bytu, přičemž stěžovatelky je v jejich domě navštěvují a někdy zde i přespávají.
Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 341/2007 žalobu zamítl, přičemž vyslovil názor, že na trvalé opuštění společné domácnosti nelze usuzovat v případě, že mezi rodiči a dcerami i nadále existuje hospodářské společenství, ale jde o případ "rozdělené" či "přenesené" (jedné) společné domácnosti, proto na stěžovatelky nájem předmětného bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 107/2006 Sb. (dále jen "obč. zák."), nepřešel.
Odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil Městský soud v Praze.
Dovolacímu soudu stěžovatelky vytýkají, že ústavní stížností napadeným usnesením "potvrdil" diskriminující a velmi zúžený výklad přechodu nájmu bytu tak, jak byl proveden oběma soudy nižších stupňů, neboť možnost přechodu nájmu bytu z nájemce na jinou osobou je za splnění v občanském zákoníku uvedených předpokladů a podmínek právně možný a přípustný.
Stěžovatelky zdůrazňují, že obecnými soudy provedený a dovolacím soudem potvrzený výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku je formalistický a značně "restriktivní", neboť ve svých důsledcích by prý fakticky znamenal, že "rodiče nikdy nemohou opustit společnou domácnost, pokud jsou společnými nájemci bytu a jejich děti studují a nemají vlastní stálé příjmy".
II.
Z napadeného usnesení dovolacího soudu se zjišťuje, že dovolání stěžovatelek proti rozsudku odvolacího soudu dovolací soud odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že vedle způsobilého dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] s ohledem na obsah dovolání stěžovatelky uplatnily také nepřípustný dovolací důvod (§241a odst. 3 o. s. ř.) tím, že napadly také skutková zjištění soudů nižších stupňů a způsob hodnocení důkazů.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, a to ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
S odkazem na platnou judikaturu obecných soudů dovolací soud konstatoval, že "v posuzovaném případě z chování stěžovatelek a jejich rodičů nevyplynula žádná okolnost, jež by odůvodňovala závěr o jejich úmyslu zrušit společnou domácnost".
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelek dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva, může tak učinit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Takové porušení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
Těžiště námitek stěžovatelek spočívá v nesouhlasu s interpretací ustanovení §706 odst. 1, odst. 2 ve vztahu k ustanovení §708 obč. zák. tak, jak je provedly oba obecné soudy a soud dovolací. Podle jejich názoru je taková interpretace značně formalistická a nepřípustným způsobem zužuje zákonem chráněný přechod nájmu v případě, že "nájemce bytu trvale opustí společnou domácnost".
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 452/06, ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 8/05, obě dostupné na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. omezuje smluvní volnost vlastníka bytového domu v užívání jeho věci. Účelem tohoto poměrně značného omezení je ochrana faktických nájemníků, které pojila s nájemcem velmi úzká vazba, což se mimo jiné projevilo tím, že s ním trvale žili před opuštěním společné domácnosti a kteří tak spoléhali na zajištěnost své potřeby a nemohou ji "ze dne na den" uspokojit jinak. Toto omezení však nesmí být zneužíváno k jiným účelům, např. k získání výhodného bydlení účelovým jednáním, jež naplní dikci, nikoli však účel tohoto omezujícího ustanovení.
Z výše uvedeného důvodu je povinností soudu zkoumat a prověřovat, zda osoba či osoby, které tvrdí splnění podmínek přechodu nájmu, nezneužívají zákon na újmu práv vlastníka.
V projednávané věci bylo v pravomocně skončeném řízení zjištěno, že mezi stěžovatelkami a jejich rodiči i nadále přetrvává hospodářské společenství, neboť je nepochybné, že společenství tří sester, které v době rozhodování soudů nebyly zcela finančně samostatné, i nadále tvoří společnou domácnost se svými rodiči bez ohledu na to, že své rodiče v roce 2007 či později nenásledovaly do jejich nově zbudovaného rodinného domu. Z tohoto důvodu nelze hovořit o tom, že by pouhým odstěhováním rodičů z předmětného bytu a jejich nastěhováním do vlastního domu došlo k trvalému opuštění společné domácnosti a tím i k přechodu nájmu předmětného bytu na jejich děti, jak to má na mysli §706 obč. zák. Ostatně stěžovatelky měly a stále mají možnost vést poměrně samostatný život v domě svých rodičů, v němž je pro ně k dispozici další samostatná bytová jednotka.
Ústavní soud v napadeném usnesení dovolacího soudu nezjistil pochybení spočívající v nesprávné interpretaci v projednávané věci aplikovaných ustanovení tzv. jednoduchého práva, které by dosahovalo úrovně porušení ústavnosti, a proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu