ECLI:CZ:US:2011:3.US.875.11.1
sp. zn. III. ÚS 875/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. V., právně zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem AK se sídlem Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. prosince 2010 č. j. 40 Co 1087/2010-25, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. března 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. prosince 2010 č. j. 40 Co 1087/2010-25, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. prosince 2010 č. j. 40 Co 1087/2010-25 bylo odmítnuto odvolání povinného (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") směřující proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2010 č. j. 51 EXE 4502/2010-12, kterým tento soud podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. února 2008 č. j. 18 C 408/2004-349 nařídil k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 4 000 000,- Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce exekuci na majetek povinného podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") a provedením exekuce pověřil Mgr. Petra Kociána, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno - venkov se sídlem Brno, Veveří 125.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výrok rozhodnutí soudu o odmítnutí odvolání je postaven na jediném argumentu, že stěžovatel nevymezil své odvolání odvolacím důvodem přípustným dle ust. §44 odst. 10 exekučního řádu. Toto konstatování odvolacího soudu je podle stěžovatele nepravdivé, neboť stěžovatel výslovně namítá, že "pohledávka nebyla v době rozhodování o nařízení exekuce vykonatelná" a tento svůj argument dále rozvádí, přičemž je prý zcela zjevné, že námitky stěžovatele lze jednoznačně podřadit pod ust. §44 odst. 10 písm. b) exekučního řádu, tj. absence vykonatelnosti exekučního titulu.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. prosince 2010 č. j. 40 Co 1087/2010-25 podal spolu s ústavní stížností rovněž žalobu pro zmatečnost; řízení o ní je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 51 Co 125/2010 a doposud o ní nebylo soudem rozhodnuto.
Podle ust. §229 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost mimo jiné pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ust. §229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové (právní) námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, přičemž současně s podáním ústavní stížnosti přistoupil i k podání tohoto (mimořádného) opravného prostředku, jenž k odstranění jemu odpovídajících vad (nesprávností) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží (a je mu k dispozici) a řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu ust. §229 odst. 4 o. s. ř. zahájil.
Jinak řečeno, již sama okolnost tvrzeného vadného postupu odvolacího soudu, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, je ve svém důsledku důvodem objektivně použitelným v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ust. §229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností.
Tím, že stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal a před Krajským soudem v Ostravě stále probíhá řízení o ní, vyvstala situace, kdy stěžovatel doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z uvedených důvodů (shodně se závěry vyjádřenými v dřívějších usneseních Ústavního soudu v obdobných věcech, např. sp. zn. III. ÚS 683/05, sp. zn. III. ÚS 533/05, sp. zn. III. ÚS 141/06 nebo sp. zn. III. ÚS 1086/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz) dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, přičemž neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2011
Jan Musil
soudce Ústavního soudu