ECLI:CZ:US:2011:4.US.1033.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1033/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele prof. Ing. I. H., CSc., Dr.h.c., zastoupeného JUDr. Liborem Nedorostem, Ph.D., advokátem se sídlem Lidická 35, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 6 KZV 4/2011-68 ze dne 16. 2. 2011 a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality č. j. KRPZ-4152-97/TČ-2010-150081-JB ze dne 26. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 4. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality č. j. KRPZ-4152-97/TČ-2010-150081-JB ze dne 26. 1. 2011 bylo v souladu s §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin dotačního podvodu dle §212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, jenž byla usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, č. j. 6 KZV 4/2011-68 ze dne 16. 2. 2011 zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním těchto rozhodnutí byla porušena zásada zákonnosti trestního stíhání, vyjádřená v §2 odst. 1 trestního řádu a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle níž nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání dle názoru stěžovatele neodpovídalo formálním znakům trestného činu dotačního podvodu dle §212 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž byl-li stěžovatel trestně stíhán za jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, nutno takový postup považovat za rozporný s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jakož i s čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tuto svou argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále podrobně rozvedl. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel požádal o její přednostní projednání dle §71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti a z něj odvozeného chápání řízení o ústavní stížnosti jako mimořádného procesního prostředku, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících za následek porušení ústavně zaručených práv, jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly.
Usnesení, kterým se podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení.
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 615/08, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 50, usnesení č. 8, str. 443 a násl.).
Podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatele s názorem orgánů činných v trestním řízení, zda skutek vymezený v usnesení o zahájení trestního stíhání bezezbytku naplňuje znaky skutkové podstaty zvláště závažného zločinu dotačního podvodu. Poté, co se Ústavní soud s napadenými rozhodnutími seznámil, mu při respektování výše vymezených mantinelů ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že tato rozhodnutí nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí. Výše uvedeným konstatováním ovšem Ústavní soud nikterak nemíní předjímat další průběh trestního řízení, jeho závěr znamená pouze tolik, že neshledal existenci natolik intenzivního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, aby bylo namístě porušit zásadu zdrženlivosti v zásazích do rozhodovací kompetence jiných orgánů veřejné moci. Stěžovatel stále může veškeré své námitky uplatnit v rámci své obhajoby ve všech následujících fázích trestního řízení a v konečné instanci pak rovněž i u Ústavního soudu poté, co bude trestní řízení skončeno.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud stěžovatel žádal přednostní projednání návrhu, jak patrno, bylo o jeho ústavní stížnosti rozhodnuto téměř bezprostředně po jejím obdržení. Ústavní soud toliko podotýká, že stěžovatelem uváděné ustanovení §71d zákona o Ústavním soudu se týká řízení o souladu mezinárodních smluv s ústavním pořádkem a na řízení o ústavní stížnosti se nepoužije (v řízení o ústavní stížnosti se postupuje dle §39 téhož předpisu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu