ECLI:CZ:US:2011:4.US.1051.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1051/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti B. J., právně zastoupené Mgr. Bc. Michaelem Kisem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Chomutov, Riegrova 229, směřující proti usnesením Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 26. února 2009, č.j. SZN 1050/2008-4, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 9. února 2011, č.j. 2 KZN 394/2010-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným usnesením Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem bylo dle §159a odst. 4 trestního řádu odloženo podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní řízení. Stížnost stěžovatelky napadeným usnesením Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem zamítlo jako nedůvodnou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že usnesením okresního státního zastupitelství bylo odloženo trestní stíhání příslušníka Policie České republiky, který měl nahlížet do trestního spisu, jehož nebyl zpracovatelem, a takto získané informace měl poskytnout poškozenému v dané věci. V důsledku toho se poškozený dozvěděl o zadržení stěžovatelky a dále mu byly známy jiné okolnosti ze spisu. Poškozený se tak mohl připravit na některé dotazy orgánu činného v trestním řízení. Citované usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem však nebylo zasláno stěžovatelce, která v řízení vystupovala jako poškozená. O odložení trestního stíhání příslušníka Policie České republiky se tak nejprve dozvěděl její právní zástupce, a to až s jistým časovým odstupem. Teprve poté podala stěžovatelka proti usnesení stížnost. Její primární námitkou, postavením poškozené, se však v napadeném usnesení Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem nezabývalo. Její další námitky pak nebyly akceptovány a stížnost byla zamítnuta. Usnesení krajského státního zastupitelství proto považuje za nedostatečné a nepřezkoumatelné.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem sp. zn. SZN 1050/2008, jakož i přiloženého trestního spisu Inspekce Policie České republiky č.j. IN-229/06-TČ-2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z níže popsaných důvodů.
Ze spisu okresního státního zastupitelství se podává, že rozhodnutí ze dne 26. února 2009, č.j. SZN 1050/2008-4, nebylo stěžovatelce doručováno, a proto nabylo právní moci dne 24. března 2009. Stěžovatelka toto usnesení napadla stížností doručenou dne 14. září 2010, doplněnou dne 17. září 2010. Na č.l. 24 je založeno sdělení adresované Krajskému státnímu zastupitelství, na němž státní zástupce uvedl, že s ohledem na projednávanou věc - únik informací ze spisu - nebyl nikdo přímo poškozen, a proto usnesení nebylo z tohoto titulu rozesíláno. Zasíláno bylo toliko oznamovateli J. H. (spoluobviněnému a druhovi stěžovatelky), který si je však na dostupné adrese nepřevzal.
Stěžovatelka podala stížnost v okamžiku, kdy se v podstatě náhodou dozvěděla o vyřízení věci. Ve stížnosti se nejprve vypořádala s institutem poškozené, když dovodila, že únik informací ji mohl poškodit. Následně vytýkala pochybení, jichž se v rozhodnutí měl státní zástupce dopustit.
Podle §159a odst. 6 a 7 trestního řádu se usnesení o odložení věci musí doručit poškozenému, pokud je znám, který má právo podat proti němu stížnost, jež má odkladný účinek. Podle §137 odst. 1 trestního řádu je třeba usnesení oznámit osobě, které se týká, a to vyhlášením v její přítomnosti anebo doručením opisu usnesení. Ačkoliv v projednávaném případě nebylo stěžovatelce usnesení oznámeno, neboť nebyla s ohledem na projednávanou věc považována za poškozenou, státní zástupce neodmítl její stížnost, kterou podala bezprostředně poté, co byla s faktem existence usnesení ve věci, která se jí týkala, seznámena. Stížnost stěžovatelka uvedla deklarací svého postavení poškozené, na které však, dle jejího tvrzení v ústavní stížnosti, stížnostní orgán nijak nereagoval. S ohledem na skutečnost, že stížnost byla projednána a nebyla odmítnuta podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu (tedy pro pozdní podání či podání osobou neoprávněnou), lze konstatovat, že státní zástupce se s jejími závěry o postavení stěžovatelky coby poškozené ztotožnil. Neuvedl to sice přímo v napadeném usnesení, leč ze zákonné upravuje tato okolnost patrná.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odmítl stížnost stěžovatelky dle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť ji shledal nedůvodnou.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (č1. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda.
Postavení poškozeného i jeho nároky jsou stanoveny v trestním řádu. Pokud tedy přísluší poškozenému právo stížnosti proti rozhodnutí o odložení věci, konstatuje Ústavní soud, že toto nebylo stěžovatelce upřeno. Skutečnost, že se stížnostní orgán vypořádal s jejími námitkami stručně, není sama o sobě způsobilá zkrátit ji v jejich právech poškozené v příslušném řízení. Pokud proto v dané věci stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované v čl. 36 Listiny, které zaručuje nárok domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu: "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky nezakládá" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, publ. in: U 5/7 SbNU 343).
V odložení věci a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím nelze spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatelky, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Neexistuje totiž ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp., aby určité jednání bylo klasifikováno jako konkrétní trestný čin. Pokud se stěžovatelka domnívala, že uvedeným postupem bylo zasaženo do jejich základních práv, nelze než konstatovat, že taková interpretace Listiny neobstojí. V projednávané věci tedy Ústavní soud neshledal důvody odchýlit se od svého ustáleného názoru na povahu trestního oznámení a rozhodnutí o něm (např. i v usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, publ. in: U 29/14 SbNU 291). Samotný fakt, že státní zastupitelství rozhodla ve věci, v níž se stěžovatelka cítí být poškozenou způsobem, který se neztotožňuje s jejími představami, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu