ECLI:CZ:US:2011:4.US.1065.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1065/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti N. B. T., právně zastoupeného Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hladík & Tauber, v.o.s., Brno, Příkop 6, směřující proti usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2010, č.j. 70 Nt 3712/2010-25, a Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2011, č.j. 9 To 34/2011-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu, zakotvené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny, jakož i v čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše uvedeným usnesením Městského soudu v Brně byl stěžovatel společně s dalšími šesti osobami vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Stížnosti proti tomuto usnesení Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti s odkazem na §67 trestního řádu uvedl, že nezbytným předpokladem rozhodnutí o vzetí do vazby je naplnění "konkrétních" a dosud "zjištěných" skutečností, které nasvědčují spáchání trestného činu je-li "zřejmé", že trestný čin spáchal obviněný. Podle stěžovatele však v jeho případě chybí prvek zřejmosti a konkrétnosti. Podle spisu mají být důkazními prostředky výhradně telefonní odposlechy, které ovšem nebyly nijak specifikovány a jejichž existenci stěžovatel rozporuje. Odposlechy jsou navíc v tzv. operativní podobě, kdy doposud nebyly oficiálně přetlumočeny. Pro svou obecnost nemohly být zařazeny ani do spisu, a proto je tedy nepravděpodobné, že mohou být použity jako podklad pro vydání rozhodnutí o vzetí do vazby.
Soudy rovněž obecným způsobem odůvodnily vazební důvody. Není tak zřejmé proč a jak by stěžovatel ovlivňoval nevyslechnuté svědky, zejména za situace, kdy o jeho vazebních důvodech bylo rozhodnuto dne 16. prosince 2010 a výslechy byly naplánovány až na 18. dubna 2011. Taková prodleva, bez odkazu na relevantní překážku, nemůže jít k tíži stěžovatele. Přitom ani samotná potřeba provést řadu dalších důkazů nemůže být důvodem koluzní vazby (I. ÚS 432/01). Ani závěr o možnosti opakování trestné činnosti nemá oporu, neboť stěžovatel ji měl páchat v rámci organizované skupiny, která celá byla vzata do vazby. Neexistuje ani důvod pro útěkovou vazbu, když sama hrozba vysokým trestem takovou vazbu neodůvodňuje, přičemž stěžovateli ani takový trest nehrozí. S ohledem na uvedené navrhl stěžovatel zrušit napadená rozhodnutí.
Ústavní soud si k této věci vyžádal vyjádření soudů, které o vazbě rozhodovaly. Soudce Městského soudu v Brně zcela odkázal na napadené usnesení, předseda senátu Krajského soudu v Brně navrhl odmítnout ústavní stížnost s tím, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práv stěžovatele. Repliku k vyjádřením, s ohledem na jejich "úsporný" obsah, stěžovatel nepodal, navrhl však projednat věc společně s ústavní stížností N. V. V., vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1028/11.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3712/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel napadl výhradně vazební důvody, které podle jeho přesvědčení nebyly naplněny, od čehož odvodil ústavně právní argumentace v dané věci.
K projednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že je dle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní stížnost může stěžovatel podat tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou a není-li proti takovému rozhodnutí žádného řádného či mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor.
Z napadených rozhodnutí i ze soudního spisu se přitom podává srozumitelnost důvodů pro zahájení trestního stíhání a následného vzetí stěžovatele do vazby. V rozhodnutí soudu byly konkretizovány a srozumitelně popsány okolnosti, pro které existuje podezření, že stěžovatel uprchne, může ovlivňovat svědky a bude pokračovat v páchání trestné činnosti. Pokud se přitom týká pokračování v reprobovaném jednání, je třeba dát stěžovateli částečně za pravdu, že pokud je stíhán pro trestnou činnost v rámci organizované skupiny je pokračování ztíženo vzetím této skupiny do vazby. Nelze však vyloučit existenci dalších vazeb, resp. zásob prodávaných drog. Tato okolnost může být zjevně jasná až po důkladném prověření všech provedených odposlechů. Jak stěžovatel, i další spoluobvinění namítali, i pro ně je analýza a určení zájmových telefonních odposlechů důležitá pro jejich obhajobu. Z ničeho přitom nevyplývá, že orgány činné v trestním řízení nekonaly žádné úkony od okamžiku vzetí stěžovatele do vazby do 18. dubna t.r., kdy měly být provedeny výslechy.
Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují případně trvají vazební důvody. Vazbu jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnost jsou proto orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Obviněným navíc přísluší dle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu a o takové žádosti musí být rozhodnuto neodkladně. Nebylo-li žádosti o propuštění z vazby vyhověno, může svoji žádost opakovat, nejdříve však po čtrnácti dnech od právní moci rozhodnutí. Jen na obviněném tedy závisí, zda a kdy podá žádost o propuštění z vazby.
Z lustra Ústavního soudu je patrné, že mimo již zmíněné řízení o ústavní stížnosti N. V. V., sp. zn. III. ÚS 1028/11, byla předložena i ústavní stížnost L. X. T., vedená pod sp. zn. IV. ÚS 1503/11. Tato řízení před Ústavním soudem dosud skončena nebyla. Jak dále Ústavní soud zjistil, o ponechání stěžovatele i dalších osob ve vazbě rozhodla státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně pod sp. zn. 3 KZV 71/2010, a následná stížnost byla zamítnuta Krajským soudem v Brně dne 28. dubna 2011 pod sp. zn. 9 To 193/11.
Tvrzené porušení ustanovení čl. 8 Listiny, dle tvrzení stěžovatele, spočívá právě v tom, že byl napadeným usnesením soudu prvního stupně vzat do vazby, přičemž zákonnost stanovených důvodů potvrdil i soud stížnostní. Za porušení uvedeného ustanovení Listiny není možno považovat pouze skutečnost, že názor soudu je odlišný od názoru stěžovatele. Samotnou polemiku se závěry obecných soudů není možno chápat ani jako zkrácení v právu na spravedlivý proces. Ten představuje záruku postupu soudu podle předem stanovených procesních předpisů a nikoliv vydání stěžovatelem očekávaného příznivého rozhodnutí. Stěžovatel tedy neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že rozhodnutím o jeho vzetí do vazby došlo k naříkaným zásahům do jeho zaručených práv. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu