ECLI:CZ:US:2011:4.US.1087.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1087/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 č. j. 33 Cdo 3258/2008-164 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu v její věci s odůvodněním, že jím bylo porušeno její právo na zákonného soudce garantované článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
II.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 6 C 118/2005 zjistil Ústavní soud, že tento soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2006 č. j. 6 C 118/2005-97 zavázal žalované zaplatit stěžovatelce částku 130.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně ode dne 21. 7. 2000 do zaplacení představující státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu poskytnutý žalovaným, jimž vznikla povinnost příspěvek vrátit, protože stavba domu nebyla dokončena tak, aby do deseti let (do dne 20. 7. 2000) nabylo kolaudační rozhodnutí právní moci. Námitku promlčení nároku stěžovatelky na vrácení příspěvku uplatněného podáním žaloby dne 10. 11. 2004 soud neshledal důvodnou, neboť uspokojení práva na vrácení příspěvku bylo zajištěno omezením převodu nemovitosti dle ustanovení §58 občanského zákoníku ve znění účinném do dne 31. 12. 1991, s nímž se pojila desetiletá promlčecí doba dle ustanovení §109 občanského zákoníku v témže znění. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 10. 9. 2007 č. j. 18 Co 197/2007-130 změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně úroků z prodlení tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit stěžovatelce úroky z prodlení ve výši 2,5 % ode dne 10. 11. 2001 do dne 12. 9. 2002 a ve výši 10 % ode dne 13. 9. 2002 do zaplacení a žalobu zamítl v rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhala úroku z prodlení ve výši 10 % za období ode dne 21. 7. 2000 do dne 9. 11. 2001 a ve výši 7,5 % za období ode dne 10. 11. 2001 do dne 12. 9. 2002. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2011 č. j. 33 Cdo 3258/2008-164 zamítl stěžovatelčino dovolání v tomtéž rozsahu, v němž odvolací soud zamítl žalobu o přiznání úroků z prodlení (výrok II.). Přisvědčil závěru odvolacího soudu, že nárok na úrok z prodlení coby příslušenství pohledávky zajištěné omezením převodu nemovitostí se promlčuje v tříleté lhůtě dle ustanovení §110 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném ode dne 1. 1. 1992, v důsledku čehož je promlčen stěžovatelčin nárok na úrok z prodlení požadovaný za období ode dne 21. 7. 2000 do dne 9. 11. 2001, jakož i za období ode dne 10. 11. 2001 do dne 12. 9. 2002 požadovaný na základě rozšíření žaloby ze dne 13. 9. 2005.
Stěžovatelka shledává porušení svého práva na zákonného soudce ve skutečnosti, že Nejvyšší soud její věc nepředložil velkému senátu kolegia ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ačkoli se odchýlil od svého právního názoru vyjádřeného v rozhodnutích sp. zn. 33 Odo 1546/2006, 33 Cdo 2291/2009 a 33 Cdo 1813/2009, v nichž se, byť nikoli výslovně, přihlásil k desetileté promlčecí době ve vztahu k úrokům z prodlení, protože jinak by ohledně úroků z prodlení napadené rozsudky odvolacích soudů zrušil. Stěžovatelka je přesvědčena, že právní úprava dovoluje i výklad jí zastávaný, tj. že desetiletá promlčecí doba platí nejen pro jistinu, ale i pro příslušenství. S odkazem na dobový komentář k občanskému zákoníku, dle kterého institut omezení převodu nemovitosti slouží k zajištění pohledávky s příslušenstvím, a na ustanovení §155 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku, dle kterého se zástavní právo vztahuje i na příslušenství zajištěné pohledávky, stěžovatelka dovozuje, že příslušenství její pohledávky sdílí právní režim jistiny. Dále stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že z hlediska promlčení úroků z prodlení obsahuje ustanovení §110 odst. 3 úpravu obecnou (část před středníkem) a úpravu speciální (část za středníkem), přičemž v jejím případě měla být použita právní úprava zvláštní. Konečně stěžovatelka namítá, že výklad podaný obecnými soudy do značné míry popírá právo věřitele domáhat se své pohledávky v desetileté promlčecí lhůtě, poněvadž z něj buď plyne povinnost žalovat úrok z prodlení samostatně v tříleté lhůtě a jistinu později, což je absurdní, anebo oba nároky žalovat v tříleté lhůtě, čímž je popřen smysl existence desetileté promlčecí doby.
Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší soud je ve své přezkumné činnosti vázán dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vylíčení. V rozhodnutích, na která stěžovatel odkazuje, byla k dovolacímu přezkumu předložena pouze otázka promlčení práva na vrácení jistiny; otázka promlčení příslušenství pohledávky výslovně řešena nebyla. Tato otázka byla vyřešena - s ohledem na obsahové vymezení dovolacího důvodu - v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 4748/2007, s nímž právní názor vyjádřený v napadeném rozhodnutí souladný; nebylo tudíž důvodu předkládat věc k rozhodnutí velkému senátu kolegia.
Stěžovatelka v replice k vyjádření Nejvyššího soudu nesouhlasila s názorem dovolacího soudu, že v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1546/2006, na nějž stěžovatelka poukazovala, byla posuzována toliko otázka promlčení jistiny, neboť soud výslovně prohlásil, že úrok z prodlení se promlčuje ve stejné lhůtě jako jistina; věc proto měla být předložena velkému senátu kolegia.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti – tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Pokud stěžovatelka namítá porušení svého práva na zákonného soudce způsobené nepředložením její věci velkému senátu kolegia z důvodu odlišného právního názoru ve vztahu k promlčení nároku na úroky za prodlení, odkazuje Ústavní soud plně na výstižné vyjádření Nejvyššího soudu, s jehož závěry souhlasí.
Jak již Ústavní soud předeslal, přezkum výkladu jednoduchého práva z hlediska ústavní konformity je značně limitován v porovnání s přezkumnou činností na poli výkladu jednoduchého práva, kterou vykonávají obecné soudy. Ústavní soud se soustřeďuje pouze na otázku respektování ústavně zaručených práv a svobod dotčeného jedince při výkladu podaném obecnými soudy, a tudíž není arbitrem ve sporech o výklad podústavního práva zaměřených na otázku, která z možných výkladových alternativ je racionálnější a upotřebitelnější v praxi, a to i kdyby se třeba klonil k názoru stěžovatele; výjimkou jsou případy, kdy řešená otázka má současně přesah do ústavní roviny. V projednávané věci dovolací soud podrobně osvětlil úvahy, které jej vedly k zaujetí stěžovatelkou kritizovaného právního názoru, a rovněž se věnoval stěžovatelčině námitce neopodstatněnosti uplatňování dvojího režimu na promlčení jistiny a jejího příslušenství, přičemž poskytnuté odůvodnění je akceptovatelné a nevykazuje žádné znaky porušení ústavnosti. Pouhý rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě neznamená zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nezdařilo doložit porušení jejích ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu