ECLI:CZ:US:2011:4.US.1115.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1115/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST, s. r. o., se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, AK Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2011 č. j. 14 Co 13/2011-56 a Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2010 č. j. 273 EC 3387/2009-47 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v její civilní věci s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené článkem 90 Ústavy, článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právo na právní pomoc ve smyslu 37 odst. 2 Listiny, princip rovnosti účastníků řízení zakotvené v článku 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 a 2 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 4. 10. 2010 č. j. 273 EC 3387/2009-47 zastavil řízení (výrok I.), v němž se stěžovatelka jakožto žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1.015 Kč za jízdu veřejnou hromadnou dopravou bez cestovního dokladu, a to z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelkou, protože žalovaný po zahájení řízení dlužnou částku zaplatil. Aplikuje ustanovení §150 o. s. ř. soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení v poloviční výši (výrok II.). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 1. 2011 č. j. 14 Co 13/2011-56 odvoláním napadený nákladový výrok změnil za účelem opravy formulačních nepřesností a jinak jej potvrdil (výrok I.). Přisvědčil názoru nalézacího soudu, že přiznání plné náhrady nákladů stěžovatelce by působilo jako nepřiměřená tvrdost v situaci, kdy žalovaný uhradil žalovanou částku krátce po obdržení oznámení o postoupení pohledávky stěžovatelce, která poté namísto zpětvzetí žaloby vyčkala vydání právně neopodstatněného elektronického platebního rozkazu a žalobu vzala zpět teprve téměř po roce od zaplacení jistiny žalovaným; soud dodal, že kdyby stěžovatelka poskytla žalovanému alespoň minimální lhůtu ke splnění povinnosti, k podání žaloby a vzniku nákladů řízení by nemuselo dojít.
Stěžovatelka je přesvědčena, že důvody k aplikaci moderačního práva ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. nebyly dány, a soudy se tak dopustily libovůle a přepjatého formalismu v rozhodování. Není povinností věřitele vyzývat dlužníka ke splnění povinnosti před podáním žaloby; i kdyby tak stěžovatelka učinila, nákladům spojeným se zahájením řízení by nezabránila, protože žalovaný zaplatil až čtyřicet dnů po podání žaloby; splnění povinnosti žalovaným nesouviselo ani s oznámením o postoupení pohledávky ze strany stěžovatelky. Stěžovatelka neporušila ani povinnost plynoucí z ustanovení §3 odst. 2 občanského zákoníku, neboť o nesplnění své povinnosti byl žalovaný vyrozuměn již postupitelem prostřednictvím zápisu o přepravní kontrole. Žádný význam pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. nemá ani skutečnost, že stěžovatelka vzala žalobu zpět s určitým časovým prodlením, neboť disponovala s řízením a neměla povinnost tento procesní úkon učinit; kromě toho soud mohl náklady separovat dle ustanovení §147 o. s. ř. Příčinu vzniku nákladů řízení je třeba spatřovat v liknavém přístupu žalovaného k plnění své povinnosti, který odporuje dobrým mravům. Stěžovatelka soudům dále vytýká, že nezjišťovaly její majetkové, sociální a další poměry ani dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení na stěžovatelku. Upozorňuje, že oba soudy ustanovení §150 o. s. ř. používají nepřiměřeně často, což odporuje výjimečnosti aplikace tohoto ustanovení. Konečně namítá, že jí nebyl vytvořen prostor, aby se vyjádřila k eventuálnímu uplatnění tohoto moderačního práva.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval (srov. nález sp. zn. I.ÚS 2862/07, odst. 12 , Sb. n. u., sv. 51, str. 307). Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení §150 o. s. ř. obsahující zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je z důvodů hodných zvláštního zřetele umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení (srov. nález sp. zn. I.ÚS 191/06, Sb. n. u., sv. 42, str. 339). Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit (srov. nález sp. zn. III.ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145). Pojem "důvody hodné zvláštního zřetele" poskytuje obecným soudům relativně široký prostor při rozhodování o jeho obsahu a rozsahu, nicméně nemůže být vymezen libovolně, nýbrž musí být upřesněn s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. nález sp. zn. III.ÚS 1840/10 dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Je třeba vyzdvihnout, že vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jak správně poukazuje i stěžovatelka, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I.ÚS 305/03, Sb. n. u., sv. 38, str. 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě, kdy je překročen rámec, ve kterém se volná úvaha obecného soudu pohybuje, tj. v případech zcela extrémního použití (zneužití) §150 o. s. ř., při němž obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II.ÚS 635/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 695), nepodloženě, protože soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04, Sb. n. u., sv. 34, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 654/03, Sb. n. u., sv. 32, str. 255). Z hlediska záruk spravedlivého procesu Ústavní soud rovněž zkoumá procesní podmínky při aplikaci §150 o. s. ř., tj. zda účastníkům řízení byl (zejména v odvolacím řízení) vytvořen prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů či důkazů, které by mohly uplatnění moderačního práva ovlivnit (srov. nález II. ÚS 828/06, Sb. n. u., sv. 44, str. 309).
V projednávané věci obecné soudy svá rozhodnutí v otázce náhrady nákladů řízení podrobně odůvodnily v souladu s požadavky vyslovenými v judikatuře Ústavního soudu, přičemž okolnosti, kterými obhajovaly aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., považuje Ústavní soud za akceptovatelné a nikoli za natolik extrémní, že by vybočovaly ze smyslu a účelu použitého zákonného ustanovení a jevily se jako svévolné. V intencích výše vyloženého soudy zohlednily předprocesní stádium sporu i chování účastníků v průběhu řízení, přičemž v prosté liknavosti dlužníka v plnění svého dluhu nedoprovázené specifickými okolnostmi oprávněně neshledaly porušení zásady dobrých mravů. Zjišťování sociálních a osobních poměrů stěžovatelky jakožto právnické osoby postrádá smyslu; výrazně nepříznivý dopad tohoto rozhodnutí do svých majetkových či jiných poměrů stěžovatelka ani netvrdí. Stěžovatelčina argumentace vysokou frekvencí využití moderačního práva městským a krajským soudem nemůže mít žádný vliv na projednávanou věc, neboť klíčovým pro uplatnění tohoto práva je posouzení okolností konkrétního případu v každé jednotlivé věci a nikoli obecný přístup těchto soudů k využívání ustanovení §150 o. s. ř. v jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že jí nebyl poskytnut procesní prostor k předložení námitek ohledně aplikace ustanovení §150 o. s. ř. Naopak tohoto práva využila v hojné míře v odvolacím řízení, které iniciovala a jehož výlučným předmětem byl právě nesouhlas stěžovatelky s aplikací citované normy procesního práva. V podrobnostech pak Ústavní soud odkazuje na závěry obsažené v usnesení sp. zn. II. ÚS 638/11 vydané v obdobné stěžovatelčině věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu