ECLI:CZ:US:2011:4.US.1134.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1134/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Prefa Pardubice, a. s., IČ 46504818, se sídlem U Prefy 579, Rosice nad Labem, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 10 Cmo 138/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. 34 Cm 26/2008. Uvedl, že soudy zamítly jeho žalobu na určení neplatnosti právních úkonů Ing. J. Š. s tím, že na určovací žalobě nebyl prokázán naléhavý právní zájem. Proto se cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 a 90 Ústavy České republiky, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv. Stěžovatel poukázal na probíhající konkurzní řízení úpadce a. s. RASTRA AG-CZ, ve kterém uplatňuje pohledávku ve výši přes 105 milionů Kč, dále na to, že podle jeho přesvědčení konkurzní správci, kteří jsou v řízení opakovaně měněni, nemají zájem napravit nezákonný stav, založený a prodlužovaný odvozeně od fiktivních právních úkonů Ing. Š. - z tohoto důvodu se neplatnosti těchto úkonů domáhal. V návrhu dále stěžovatel namítal, že v řízení před obecnými soudy nebyl zastoupen advokátem, a když byl poučen dle ustanovení §118a odst. 1 občanského soudního řádu o povinnosti tvrdit a prokázat naléhavý právní zájem na určovací žalobě, nedostalo se mu žádného poučení, v čem má tvrzení doplnit.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného rozsudku a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Vrchní soud v Praze přezkoumal na základě odvolání žalobce (nyní stěžovatele) rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 34 Cm 26/2008-134 ze dne 2. 9. 2009 i řízení jemu předcházející podle §212 a §212a občanského soudního řádu a opodstatněně je v napadených výrocích, jako věcně správné potvrdil. V odůvodnění rozsudku se vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi uplatněnými námitkami stěžovatele - mj. výkladem §80 písm. c) občanského soudního řádu, §34 občanského zákona, vymezujícího pojem právního úkonu a charakterizujícího jeho obsah či odkazem na řízení a věcně správné rozhodnutí soudu I. stupně, a proto lze v dalším na toto odůvodnění odkázat. K námitce stěžovatele, že soud nepostupoval podle §118a odst. 1 občanského soudního řádu a nepoučil jej v čem má svá tvrzení doplnit, třeba poukázat na znění §80 písm. c) občanského soudního řádu, z něhož jasně vyplývá podmínka pro určovací žalobu - prokázání naléhavosti právního zájmu na určení, zda právní vztah nebo právo je či není. Podle §5 občanského soudního řádu soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech a neměly tedy povinnost účastníka poučovat, jakým způsobem má naléhavost právního zájmu prokazovat a dávat mu tak návod, jak by měl či mohl při dokazování konat. Dále nutno dodat, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 zákona č. 1/1993 Sb.), proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu - jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" jimi učiněné hodnocení, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl.). Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc, když se v ní soudy do rozporu s §132 občanského soudního řádu a ani s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu nedostaly.
Pro výše uvedené bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu