ECLI:CZ:US:2011:4.US.1159.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1159/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. E., právně zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Mladá Boleslav, Okružní 280, směřující proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. září 2010, č.j. 44 Nt 1901/2009-63, a Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2011, č.j. 5 To 545/2010-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36, 37 a v čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. října 1996, sp. zn. 2 T 82/95. Následnou stížnost stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že zkrácení v jeho právech se dopustil jak soud prvého stupně, tak i soud stížnostní. Obvodního soudu pro Prahu 7 neumožnil stěžovateli při jednání nahlédnout do spisu, nepřipustil důkaz spisovým materiálem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 1 T 65/95, ani znalecký posudek Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 25 Nt 2382/2007, čímž došlo k porušení práva na rovnost stran. Zamítnutí navržených důkazů nebylo jednotlivě odůvodněno. K tomu stěžovatel odkazuje i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. IV. ÚS 25/98 a sp. zn. III. ÚS 61/94. Dle stěžovatele byla jeho věc rovněž odebrána zákonnému soudci bez řádného odůvodnění a srozumění stran. Vysvětlení podané stížnostním soudem považuje stěžovatel za pozdní. Stěžovatel rovněž namítal porušení práva na veřejné projednání věci stížnostním soudem. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 44 Nt 1901/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Procesní předpisy dělí obnovu řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, do dvou kroků. Řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení. První fáze řízení v projednávaném případě byla zakončena napadenými rozhodnutími, z nichž je patrné, že soud prvého stupně neshledal v předložených důkazech novum, které je nezbytným předpokladem zahájení druhé fáze - nařízení obnovy trestního řízení. S takovými závěry však stěžovatel nebyl spokojen a v ústavní stížnosti namítal, že soudy opomenuly provést jím navržené důkazy. Tyto důkazy měly popsat stěžovatelův vztah k alkoholu, a s tím spojené snížení rozpoznávacích schopností v době spáchání trestného činu krádeže v roce 1995, a to na základě posudků vypracovaných v roce 2002 v jiném trestním řízení stěžovatele, resp. v roce 2010 v řízení o přeřazení do jiného typu věznice.
Ústavní soud k tomu opakovaně konstatuje, že řízení o obnově je řízením o mimořádném opravném prostředku, které má, jsou-li k tomu dány okolnosti, revokovat předchozí, již pravomocné, rozhodnutí ve věci samé. S ohledem na princip právní jistoty musí být důvody pro takový postup opravdu významné a soudu musí být předloženy takové podklady, které jsou objektivně způsobilé změnit předchozí rozhodnutí, přičemž se nezbytně nutně musí jednat o nové, v řízení dosud nepoužité důkazy. V opačném případě není možné přejít od fáze posouzení novosti předložených důkazů, k fázi obnovení řízení. S ohledem na toto vymezení, není možno odkaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu považovat za relevantní námitku.
Fakt, že soud prvého stupně dospěl k závěru, že předložené důkazy není možné považovat za stěžovatelem tvrzené významné novum, není možné bez dalšího považovat za tvrzený zásah do zaručených práv stěžovatele. Naopak Ústavní soud má za to, že soud prvého stupně jasně vysvětlil, a to již v průběhu veřejného zasedání, proč předložené důkazy neprovedl. Obvodní soud pro Prahu 7 přitom konstatoval, že přesvědčení stěžovatele o relevanci předložených důkazů bylo založeno výhradně na stěžovatelově dezinterpretaci závěrů ze znaleckých posudků.
K námitce stěžovatele na odnětí zákonného soudce se dostatečným způsobem vyjádřil stížnostní soud, a to ve chvíli, kdy poprvé byla předložena námitka týkající se osoby rozhodujícího soudce. Přitom stěžovatel v této námitce soudu vytýkal toliko termín poskytnutí informace o důvodech daného postupu, nikoliv však jeho nesprávnost. Právo na veřejné jednání, jehož zkrácení stěžovatel rovněž namítal, je deklarováno v čl. 38 odst. 2 Listiny. Zákonná úprava je, pro účely trestního řízení, dána v ustanovení §§232 až 239a trestního řádu. Pokud §232 stanoví, že soud rozhoduje ve veřejném zasedání jen tam, kde to zákon výslovně stanoví, není takové vymezení zkrácením v právech stěžovatele, ale jen přiměřeným vymezením tohoto práva.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů ani nic dalšího, co by bylo způsobilé stěžovatele zkrátit v jeho naříkaných právech. Soudy v rámci své zákonem stanovené pravomoci věc posoudily a pokud dospěly k závěru, který řádně a úplně odůvodnily, nepovažuje Ústavní soud taková rozhodnutí za vadná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu