ECLI:CZ:US:2011:4.US.1255.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1255/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o návrhu stěžovatele V. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2011 č. j. 62 Co 20/2011-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 28. dubna 2011 doručeno podání, ve kterém se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2011 č. j. 62 Co 20/2011-135. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. srpna 2010 č. j. 13 C 304/2007-114, kterým soud prvního stupně zastavil dovolací řízení z důvodu, že stěžovatel jako vedlejší účastník řízení na straně žalobkyně nezaplatil ve stanovené lhůtě příslušný soudní poplatek.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Stěžovatel ve svém podání nerespektoval ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepis ústavní stížnosti advokátem, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem zákon o Ústavním soudu, není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Z řady předchozích řízení před Ústavním soudem však vyplývá, že stěžovatel, který podal již desítky ústavních stížností, byl opakovaně a dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti musí řádná ústavní stížnost splňovat. Již mnohokráte Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad návrhu tkvících v nedostatku právního zastoupení vyzýval (např. v řízeních sp. zn. III. ÚS 1117/09, II. ÚS 2326/09, I. ÚS 2248/09). Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byl v řízení o ní advokátem také zastoupen. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby další jeho podání již tuto vadu neobsahovalo.
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudkyně zpravodajka i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzývala k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. května 2011
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka