ECLI:CZ:US:2011:4.US.1311.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1311/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ch. D., zastoupeného JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 2, Španělská 6, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. března 2010 č. j. 83 Nc 120/2005-830 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2011 č. j. 44 Co 211/2010-1011, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí v rozsahu výroku I. a II. napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně a v rozsahu výroku II. a III. rozsudku Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. května 2011, doplněnou podáním ze dne 30. května 2011, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva garantovaná čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. března 2010 č. j. 83 Nc 120/2005-830 k návrhu matky nezletilého Ch. S. svěřil nezletilého do výchovy matky (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost platit na výživu nezletilého částkou 10 000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. ledna 2006 (výrok II.), dlužné výživné v celkové výši 331 500,- Kč stanovil splatným do čtyř měsíců od doručení rozsudku (výrok III.), upravil osobní styk nezletilého se stěžovatelem (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V, VI. a VII.). Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními jak stěžovatel, tak i matka nezletilého. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. února 2011 č. j. 44 Co 211/2010-1011 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném II. výroku za období od 1. ledna 2006 do 31. prosince 2009 potvrdil a za období od 1. ledna 2010 do budoucna změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost platit počínaje 1. lednem 2010 do budoucna na výživu nezletilého částku 15 000,- Kč měsíčně (výrok I.), ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že dlužné výživné ve výši 460 000,- Kč uložil stěžovateli zaplatit ve lhůtě čtyř měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., kterým byl upraven osobní styk stěžovatele s nezletilým (výrok III.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI. (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soudy nesprávným právním postupem neposkytly ochranu jeho právům, nezajistily aby nedocházelo k průtahům a výslech znalce aby byl proveden v návaznosti na vypracování samotného znaleckého posudku. Dále stěžovatel vytýká obecným soudům, že nerespektovaly zásadu materiální pravdy, neboť se zaměřily výhradně na zjištění postoje matky ohledně vhodnosti styku stěžovatele s nezletilým, zjištěnými skutečnostmi a tvrzenými námitkami se zabývaly nedostatečně a tím neoprávněně zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele a jeho syna na rodinný život a spravedlivé řízení. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 1206/09 a IV. ÚS 257/05.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Napadená rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Úmluvou.
Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu i námitka tvrzených průtahů v řízení. Ta je totiž relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13, resp. přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 in http://nalus.usoud.cz a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mourek proti České republice, 2008, in http://www.echr.coe.int/echr v databázi HUDOC).
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu