ECLI:CZ:US:2011:4.US.1321.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1321/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009 č. j. 43 T 16/2005-1316 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2009 č. j. 6 To 57/2009-1409 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011 č. j. 11 Tdo 1575/2010-1508 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi byl dotčen na svém právu na obhajobu ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny (dále jen "Listina") a právu na spravedlivý proces a soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 43 T 16/2005 zjistil Ústavní soud, že tento soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2009 č. j. 43 T 16/2005-1316 shledal stěžovatele a spoluobžalovaného R. T. vinnými trestným činem zpronevěry dle ustanovení §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, kterého se dopustili tím, že stěžovatel s úmyslem přisvojit si vozidla, jež měla k dispozici společnost AUTO-CAR CZ, a. s., (dále jen "AUTO-CAR"), jakožto jednatel společnosti AGENTURA AYAX, s. r. o., podepsal smlouvy o převodu akcií, na základě nichž se AGENTURA AYAX (dále jen "AGENTURA AYAX") stala stoprocentním vlastníkem společnosti AUTO-CAR, a následně kupními smlouvami uzavřenými se společností ACCORN, s. r. o., zastupovanou fiktivní osobou P. C., ve skutečnosti však spoluodsouzeným R. T., docílil vyvedení třinácti vozidel z dispozice společnosti AUTO-CAR a vyvezení do SRN, přestože dle výhrady vlastnictví sjednané mezi importérem vozidel a jejich prodejcem společností AUTO-CAR zůstávaly automobily ve vlastnictví importéra, dokud mu nebyla zaplacena cena vozidla kupujícím. Stěžovateli i spoluobžalovanému byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v nich po dobu pěti let. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 12. 2009 č. j. 6 To 57/2009-1409 rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o uložených trestech, přičemž nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a spoluobžalovanému T. trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na dobu pěti let a s vyslovením dohledu. Uložení přísnějšího trestu stěžovateli soud odůvodnil speciální recidivou, neboť stěžovatel byl v minulosti odsouzen pro trestný čin zpronevěry, a dále skutečností, že projednávanou trestnou činnost stěžovatel spáchal krátce po odsouzení pro jiný trestný čin majetkového charakteru a v průběhu trestního stíhání pro další čin téhož charakteru; u spoluodsouzeného zohlednil jeho dosavadní trestní bezúhonnost a řádný život po dobu trvání trestního řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2011 č. j. 11 Tdo 1575/2010-1508 stěžovatelovo dovolání pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Stěžovatel namítá porušení svého práva na obhajobu tím, že soudy neověřily, zda JUDr. K., který stěžovatele obhajoval, je řádně zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou, a připustily tak, aby jej zastupoval právník, který k tomu není oprávněn; jakmile se o této skutečnosti nynější zástupce stěžovatele dozvěděl, doplnil dovolání o tuto námitku, avšak Nejvyšší soud se jí nezabýval. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že rozhodl, aniž by vyslechl svědka R., kupujícího předmětných vozidel a německého státního občana, který se na předvolání soudu nedostavil; stěžovatel zdůrazňuje důležitost výslechu svědka tím, že právě on měl mít hlavní prospěch z finanční transakce. Dále stěžovatel namítá, že část skutku, v níž se stěžovatel prostřednictvím společnosti AGENTURA AYAX stal stoprocentním vlastníkem společnosti AUTO-CAR, není trestným činem, a proto Nejvyšší soud neměl popis trestného činu a s ním spojený výrok o vině ponechat beze změny (srov. II. ÚS 187/2000). Stěžovatel nesouhlasí s kvalifikací podílu na trestné činnosti ze strany spoluodsouzeného T. jako pomoci, poněvadž T. celou transakci zorganizoval; stěžovatel by toho nebyl schopen. Stěžovatel nesouhlasí ani s přirovnáním P. C. k fiktivní postavě Járy Cimrmana, protože ten, kdo se za P. C. vydával, reálný trestný čin spáchal, a proto orgány činné v trestním řízení měly postupovat při ověřování skutečné identity P. C. důsledněji a prověřit zápis v knize ověřování a vyslechnout příslušného notáře; identitu P. C. musel znát i spoluobžalovaný, který předložil jeho údajnou plnou moc.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázala na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti pro nedůvodnost. Protože toto podání neobsahovalo žádné tvrzení, jež by bylo způsobilé vnést do projednávané věci cokoliv nového, nebylo třeba zasílat je stěžovateli k případné replice.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kritériem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
Stěžovateli je nutno přisvědčit, že jej v řízení před soudem prvního i druhého stupně obhajoval právník, který k tomu nebyl způsobilý. Tuto informaci se stěžovatel dozvěděl dne 23. 9. 2010, kdy mu byl doručen přípis krajského soudu obsahující toto sdělení; rovněž byla zjistitelná ze spisu krajského soudu vedeného ve stěžovatelově trestní věci. Jde na vrub stěžovatelova zástupce, který dne 14. 12. 2010 podal řádné dovolání, že nebyl bdělý stran střežení práv svého klienta a nevyhledal včas veškeré relevantní informace týkající se stěžovatelovy věci; s ohledem na ustanovení §265f odst. 2 trestního řádu se pak Nejvyšší soud nemohl zabývat touto námitkou, kterou stěžovatel vznesl teprve 3. 3. 2011, tedy po zákonem stanovené lhůtě.
K další námitce stěžovatele Ústavní soud potvrzuje, že koupě akcií za účelem ovládnutí společnosti není obecně sama o sobě trestným činem, současně je však třeba mít na zřeteli, že v projednávané věci tato transakce byla nezbytným předpokladem pro spáchání trestné činnosti a neoddělitelnou součástí celého skutku, a proto se stěžovateli žádná újma na jeho právech nestala, jestliže bylo toto jednání obsaženo ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Stěžovatelově věci není připodobnitelný nález sp. zn. II. ÚS 187/2000, neboť v něm Ústavní soud vyložil pojem trest obsažený v ustanovení §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, širším způsobem tak, že zahrnoval nejen výrok o trestu, ale i výrok o vině; tento nález však neposkytuje oporu pro stěžovatelův požadavek posuzovat část skutku odděleně od jeho zbytku.
Ústavní soud též akceptuje závěr krajského soudu, že i bez provedení výslechu svědka R. byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností tak, aby soud mohl rozhodnout o vině stěžovatele. Totéž platí i pro stěžovatelovu výtku stran nedostatečného zjištění totožnosti P. C. Ani neosvětlení otázky, zda osoba vystupující pod jménem P. C. skutečně existovala, a nezjištění podrobností ohledně prospěchu svědka R. z předmětné transakce nemůže nic změnit na klíčových komponentech celého skutku, jež jsou trestněprávně postihovány, tj. na tom, že stěžovatel neoprávněně vyvedl svěřené automobily z dispozice společnosti AUTO-CAR; s kým a s jakým ziskem se v této činnosti stěžovatel účastnil, není pro učinění závěru o stěžovatelově vině zásadní.
K nesouhlasu s kvalifikací podílu na trestné činnosti ze strany spoluodsouzeného T. a z ní vyplývající otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález II. ÚS 455/05, Sb. n. u. sv. 49, s. 119), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. článek 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence. V projednávané věci odvolací soud připustil, že forma účastenství spoluobžalovaného T. se blíží nebezpečnějšímu organizátorství, současně však zohlednil trestní minulost obou obžalovaných a délku trestního řízení, tedy při stanovení druhu a výměry jejich trestů vyšel z kritérií stanovených zákonem a své rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodnil, a proto rozhodnutí o trestu nevykazuje známky ústavní nekonformity.
Z výše vyložených důvodů neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, a proto podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu