ECLI:CZ:US:2011:4.US.1350.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1350/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky V. L., zastoupené JUDr. Věrou Vyčichlovou, advokátkou se sídlem Žižkova 852, Karlovy Vary 17, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 139/2011-92 ze dne 31. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 5. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný podáním ze dne 25. 7. 2011, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 14 Co 139/2011-92 ze dne 31. 3. 2011.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 111/2010, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem okresního soudu č. j. 18 P 80/93-59 ze dne 30. 11. 2007 byla P. L., otci stěžovatelky (dále jen "vedlejší účastník"), uložena povinnost hradit stěžovatelce výživné ve výši 3.700,- Kč měsíčně. Návrhem doručeným okresnímu soudu dne 5. 10. 2010 se stěžovatelka domáhala navýšení této částky na 6.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 7. 2010. Okresní soud rozhodl o tomto návrhu rozsudkem č. j. 10 C 111/2010-73 ze dne 3. 2. 2011 tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil hradit výživné ve výši 5.100,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 10. 2010 (výrok I. rozsudku) a ve zbytku návrh zamítl (výrok II. a III. rozsudku). Dále byl vedlejší účastník zavázán zaplatit stěžovatelce dlužné výživné za období od října 2010 do ledna 2011 ve výši 5.600,- Kč (výrok IV.). Krajský soud na základě odvolání vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 14 Co 139/2011-92 ze dne 31. 3. 2011 potvrdil navýšení výživného na částku 4.200,- Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2010 a ve zbývajícím rozsahu změnil rozsudek okresního soudu tak, že se návrh zamítá. Vedlejší účastník byl povinen doplatit stěžovatelce na zvýšeném výživném za období od 1. 10. 2010 do 31. 3. 2011 částku 3.000,- Kč.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na poskytnutí finančních prostředků potřebných na zajištění výživy a výchovy. Dle názoru stěžovatelky neodpovídalo napadené rozhodnutí krajského soudu skutečnému stavu věci, obsahovalo logické rozpory a bylo v podstatě nepřezkoumatelné, neboť v něm nebylo uvedeno, na základě jakých skutečností bylo rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem přehodnoceno. Stěžovatelka měla za to, že krajský soud stranil vedlejšímu účastníkovi, který ani nepovažoval za nutné se dostavit na jednání. Naproti tomu argumentací stěžovatelky se krajský soud vůbec nezabýval a neumožnil jí na odvolání vedlejšího účastníka reagovat. V důsledku vydání napadeného rozhodnutí bylo břemeno vyživovací povinnosti fakticky přeneseno na matku stěžovatelky, ačkoliv na výživu a výchovu dítěte by měly dle svých možností přispívat oba rodiče. Napadené rozhodnutí jako celek tak bylo projevem zřejmé libovůle soudu a kromě jiného odporovalo i dobrým mravům. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 14 Co 139/2011-92 ze dne 31. 3. 2011 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jak již bylo uvedeno shora, výživné hrazené stěžovatelce vedlejším účastníkem bylo naposledy upraveno rozsudkem okresního soudu č. j. 18 P 80/93-59 ze dne 30. 11. 2007, který stanovil jeho výši na 3.700,- Kč měsíčně. Dle §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohodu či soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít ke změně nebo ke zrušení pouze na návrh.
Pro posouzení návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného bylo rozhodné, zda od poslední úpravy vyživovací povinnosti došlo ke změně poměrů, která by takové navýšení odůvodňovala. Z obsahu napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že se krajský soud touto otázkou podrobně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že ke změně poměrů od doby posledního rozhodování o výši vyživovací povinnosti došlo toliko v rozsahu, odůvodňujícím navýšení výživného na částku 4.200,- Kč měsíčně. Krajský soud přitom zcela srozumitelně a logicky vyložil, proč nepovažoval za přiměřenou částku 5.100,- Kč, k níž dospěl v rozsudku č. j. 10 C 111/2010-73 ze dne 3. 2. 2011 okresní soud. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud netvoří další článek v soustavě obecných soudů a do úvah krajského soudu by tak mohl zasáhnout pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). V nyní projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Krajský soud postupoval plně v mezích své kompetence a svůj názor řádně odůvodnil, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jeho úsudek jakkoliv přehodnocovat. Námitku stěžovatelky, že rozhodnutí krajského soudu bylo nepřezkoumatelné, že obsahovalo logické rozpory a neodpovídalo skutečnému stavu věci, neshledal Ústavní soud důvodnou. Stěžovatelka ostatně ani podrobněji neuvedla, v čem měly tyto rozpory spočívat a s kterými dílčími právními či skutkovými závěry krajského soudu se neztotožnila. Pouhý obecný nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy, tzn. s krajským soudem stanovenou výší výživného, nebyl způsobilý konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce, že stěžovatelka neměla možnost se k argumentaci vedlejšího účastníka vyjádřit. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 10 C 111/2010 plyne, že stěžovatelka převzala odvolání vedlejšího účastníka dne 23. 2. 2011, přičemž jednání před odvolacím soudem bylo nařízeno na 24. 3. 2011. Stěžovatelka tedy měla dostatečný prostor, aby mohla k argumentaci vedlejšího účastníka zaujmout písemné stanovisko a doručit jej krajskému soudu, případně mohla své argumenty vznést na ústním jednání, jehož se účastnila. Ostatně jak patrno z protokolu o jednání, na povahu jejího studia, což byla jedna ze dvou stěžejních odvolacích námitek, se jí dokonce soud sám ze své iniciativy dotázal. Za těchto okolností Ústavní soud ani v tomto ohledu porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces neshledal.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu