ECLI:CZ:US:2011:4.US.1382.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1382/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s., IČ 601 93 336, se sídlem Praha 4, Za Brumlovkou 266/2, právně zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Kocián, Šolc, Balaštík, Praha 1, Jungmannova 24, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2011, č.j. 5 Afs 4/2010-254, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo na uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na ukládání povinností při zachování základních práv a svobod, zakotvené v čl. 4 Listiny, práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a práva nebýt stíhán za čin o němž již bylo pravomocně rozhodnuto ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny a čl. 4 protokolu 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Navrhovatelka uzavřela s další telekomunikační společností smlouvu o propojení, jejíž část posoudil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad") v rozhodnutí ze dne 29. března 2002, č.j. S 20/02-859/02-VO1, jako podléhající zákazu dohod narušujících hospodářskou soutěž. O rozkladu rozhodl Předseda Úřadu dne 7. srpna 2003, č.j. R 18/2002, tak, že změnil napadené rozhodnutí a určil, že konkrétně uvedené dohody obsažené ve smlouvě podléhají zákazu dohod narušujících soutěž podle §3 až 6 zákona č. 143/2001 Sb. Následnou správní žalobou rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. května 2005, č.j. 31 Ca 2/2003-149, který napadená rozhodnutí označil jako nicotná. O kasační stížnosti Úřadu rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. června 2007, č.j. 5 As 22/2006-337, kterým rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně věc nově projednal a rozhodl rozsudkem ze dne 21. července 2009, č.j. 62 Ca 35/2007-153, kterým napadená rozhodnutí Úřadu zrušil a věc vrátil Úřadu k dalšímu řízení. Následně o kasační stížnosti Úřadu rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, kterým rozsudkem Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. U Krajského soudu v Brně tedy nadále probíhá řízení ve věci, vedené tentokráte pod sp. zn. 62 Af 25/2011.
Navrhovatelka požadovala zrušení napadeného rozsudku s ohledem na fakt, že krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu rozhodne o věci způsobem pro ni nepříznivým. V takovém případě již navrhovatelka nebude mít k dispozici další opravný prostředek, neboť kasační stížnost je ex lege (§104 odst. 3 písm. a) s.ř.s.) nepřípustná. Vzhledem k řešeným otázkám proto považuje napadený rozsudek za konečný, proti kterému již nemá další procesní nástroj. Nadto uvedla, že její námitky, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, přesahují podstatným způsobem její vlastní zájmy.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 32 Ca 35/2007, z nějž si ověřil průběh řízení před správním soudem. S ohledem na vývoj ve věci nelze bez dalšího předjímat postup Krajského soudu v Brně a jeho rozhodnutí, které jak navrhovatelka uvedla, skutečně může nastat situace, vedoucí k pouhé verifikaci již existujících závěrů, plynoucích z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Přípustné opravné prostředky není možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí, ale v souvislostech pokračujícího soudního řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Navrhovatelce přísluší právo domáhat se svých nároků v rámci pokračujícího řízení ve správním soudnictví. Teprve poté, co takové řízení bude pravomocně ukončeno, budou vyčerpány veškeré procesní prostředky a podání k Ústavnímu soudu bude přípustné. Za daného stavu věci proto předložený návrh posoudil jako podaný předčasně.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2011
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka