ECLI:CZ:US:2011:4.US.1447.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1447/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST, s. r. o., se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, AK Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 3. 2011 č. j. 15 EC 2347/2010-28 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v její civilní věci s odůvodněním, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené článkem 90 Ústavy, článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále právo na právní pomoc ve smyslu 37 odst. 2 Listiny, princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v článku 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 a 2 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a z její přílohy zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 14. 3. 2011 č. j. 15 EC 2347/2010-28 uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 2.024 Kč s příslušenstvím za dvě jízdy veřejnou hromadnou dopravou bez cestovního dokladu (výrok I.) a náklady řízení ve výši 8.220 Kč (výrok II.). Vyložil, že stěžovatelka podala proti žalovanému dvě samostatné žaloby v rozmezí několika dní, které byly následně soudem spojeny ke společnému projednání, a proto jsou účelně vynaloženými náklady řízení pouze takové, které by vznikly společným uplatněním obou dílčích pohledávek jednou žalobou (odměna advokáta ve výši 6.000 Kč, jeden soudní poplatek ve výši 300 Kč, náhrada hotových výdajů za převzetí věci a podání žaloby ve výši 600 Kč; vše navýšeno o daň z přidané hodnoty).
Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že jí měly být přiznány náklady řízení v celkové výši 9.240 Kč, neboť se jednalo o dvě sloučená řízení, v rámci nichž stěžovatelka účelně vynaložila další náklady, a to dva režijní paušály za převzetí věci a sepsání druhé žaloby ve výši 600 Kč a soudní poplatek v částce 300 Kč. Zahájení několika samostatných řízení proti témuž žalovanému stěžovatelka nepovažuje za nesprávný, protiprávní či neúčelný postup, a upozorňuje, že soud musí při rozhodování o nákladech řízení, v němž bylo spojeno více věcí, posoudit každou věc samostatně z hlediska míry úspěchu jednotlivých účastníků řízení.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Taková pochybení v projednávané věci zjištěna nebyla. Okresní soud s odkazy na příslušná zákonná a podzákonná ustanovení rozvedl, jak dospěl k přiznané výši nákladů řízení, a rovněž srozumitelně vysvětlil, které ze stěžovatelkou uplatněných položek považoval za účelně vynaložené a tedy reparovatelné pomocí institutu náhrady nákladů řízení. Ústavní soud v takovém rozhodnutí nenachází žádné znaky libovůle či jiného projevu protiústavnosti, naopak je přesvědčen, že napadené rozhodnutí naplňuje požadavky spravedlivého a rozumného vypořádání poměrů mezi účastníky řízení. Lze sice přisvědčit názoru stěžovatelky, že při rozhodování o náhradě nákladů společného řízení je třeba posoudit každou dílčí věc samostatně, ovšem ani toto pravidlo se neuplatní absolutně. V řízení nalézacím musí být důsledně respektována zásada, že každý při uplatňování svých oprávněných nároků musí šetřit práva druhé strany. To znamená, že v určitých případech (a rovněž v souzené věci) není možno žalovanou stranu vystavovat jiným, než nezbytně nutným nákladům, či ji jinak neúčelně a nadměrně vystavovat nepříznivým následkům nesplnění závazku (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1460/11, I. ÚS 1300/11 a III. ÚS 2826/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud sdílí názor okresního soudu, že zahájení dvou samostatných řízení proti témuž žalovanému v právně totožných věcech v rychlém časovém sledu není účelným a okolnostem přiměřeným uplatňováním práva.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu