ECLI:CZ:US:2011:4.US.1462.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1462/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Ivanou Santariusovou, advokátkou, Nádražní 21/1294, Moravská Ostrava a Přívoz, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2011 č .j. 1 To 6/2011-489 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 13. 12. 2010 č. j. 61 T 23/2010-424, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhá zrušení výše citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť má zato, že jím byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel dovozuje porušení svých základních subjektivních práv (svobod) z toho, že soudy nesprávně hodnotily v řízení provedené důkazy, zejména podle stěžovatele nebyl prokázán jeho úmysl zabít poškozeného.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání. Podle zjištění učiněných Ústavním soudem u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, přitom dovolání stěžovatele splňuje všechny základní formální náležitosti na něj zákonem kladené a doposud o něm nebylo rozhodnuto.
II.
Ústavní soud - před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti - je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká i podmínek ustanovení §75 odst. 1 tohoto zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy přitom tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti (konkrétně zejména základních práv a svobod) není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy); Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z materiální dimenze principu subsidiarity plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému státnímu orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.
Z uvedeného vyplývá, že tato ústavní stížnost je, co do naplnění formálních kritérií, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť v souladu s materiální dimenzí principu subsidiarity musí nyní věc projednat Nejvyšší soud. Teprve po té, bude-li stěžovatel zastávat názor, že v rámci obecného soudnictví, jakožto svým způsobem uzavřené soustavy, bylo porušeno jeho základní subjektivní právo či svoboda, bude moci využít institutu ústavní stížnosti. Jak však plyne ze shora uvedeného, může se tak stát tehdy, až stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky poskytnuté mu k ochraně jeho práva a kdy již nebude zákonem povolán k posouzení stěžovatelovy věci orgán jiný. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že pokud stěžovatel poukazuje na usnesení - tedy nikoli nález, jak stěžovatel mylně uvádí - Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 262/09 ze 17. 12. 2009 (dostupné online http://nalus.usoud.cz), pak závazný je pro rozhodování Ústavního soudu toliko právní názor vyjádřený v jeho nálezech. Ústavní soud má tedy naopak za to, že poté, co bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovolání stěžovatele, bude moci stěžovatel podat novou ústavní stížnost.
Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj