ECLI:CZ:US:2011:4.US.1465.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1465/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu společnosti elitbau, s.r.o., IČ 255 71 273, se sídlem Brno, Soukenická 973/2, právně zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Čapčuch, Keršner & spol., Brno, Orlí 18, směřující proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 17. března 2011, č.j. 1 ZN 1050/2011-117, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno její ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Skupiny kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality - 1. Oddělení, ze dne 2. února 2011, č.j. KRPB-24840-14/TČ-2010-060081-KADL, byla odložena trestní věc, podezření ze spáchání trestného činu podvodu, neboť ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. Stížnosti proti tomuto usnesení zamítl napadeným usnesením státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně.
Navrhovatelka ve svém podání uvedla, že její jediný jednatel a společník J. K., podal trestní oznámení na J. H., který měl pro svoji společnost HOLCNER-DOPRAVA, s.r.o., vyinkasovat, od společností ŽSD, a.s., a JOLI - zemní práce, s.r.o., platby za práce, které však měla provést navrhovatelka. K proplacení prací společnosti HOLCNER-DOPRAVA, s.r.o., přitom dle navrhovatelky neexistoval žádný právní důvod. Šetření podnětu bylo zakončeno rozhodnutím policie o odložení věci. Stížnost brojící proti rozhodnutí Policie České republiky státní zastupitelství zamítlo jako podání učiněné osobou neoprávněnou. Proti takovému závěru brojí navrhovatelka v podání k Ústavnímu soudu, neboť jak v poučení, tak ze zákona plyne oprávnění poškozeného podat proti rozhodnutí policie stížnost. Podle závěrů státního zastupitelství je však předpokladem existence poškozeného vznik, případně hrozba vzniku škody protiprávním jednáním pachatele. Vzhledem k tomu, že navrhovatelce škoda ani její hrozba nevznikla, přičemž státní zastupitelství zastává právní názor, že cena díla není majetkem, není-li doposud zaplacena, bylo negováno její postavení poškozené v trestním řízení. S takovou interpretací však stěžovatelka nesouhlasí a považuje se za poškozenou. Jako poškozenou ji označil policejní orgán, a v pravomoci státního zástupce, podle přesvědčení navrhovatelky, nebylo posuzování tohoto postavení. Tím, že se státní zastupitelství nezabývalo věcí samotnou, byla navrhovatelka zkrácena ve svých právech.
Ústavní soud si k věci vyžádal spisový materiál Policie České republiky sp. zn. KRPB-24840/TČ-2010-060081-KADL, a rovněž zjišťoval relevantní skutečnosti u příslušného státního zástupce. Na základě zjištěného pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ze spisu policejního orgánu se podává, že, prostřednictvím advokáta učinil J. K., jakožto oznamovatel, "Oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu". Jako poškozenou označil navrhovatelku, přičemž uvedl, že oba, tedy oznamovatel i poškozená, jsou zastoupeni stejným advokátem. Do policejního spisu však byla založena písemně pouze plná moc pro zastupování navrhovatelky. Na základě oznámení provedla Policie České republiky řízení. Nejprve vyloučila ze společného řízení část věci k samostatnému projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 30. září 2010, č.j. KRPB-2189-49/TČ-2010-060081-KADL, byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry. Následně byla odložena i druhá část, a to výše citovaným usnesením Policie České republiky ze dne 2. února 2011. Toto usnesení bylo zasíláno jak J. K. (neúspěšně), tak i zvolenému právnímu zástupci, kterému bylo doručeno dne 11. února 2011. Dne 15. února 2011 byla Policii České republiky doručena blanketní "Stížnost oznamovatele do usnesení policejního orgánu ze dne 2. února 2011, č.j. KRPB-24840-14/TČ-2010-060081-KADL, o odložení věci". Za oznamovatele zde byl uveden J. K., zastoupen JUDr. Pavlem Čapčuchem. Následně byla stížnost, prostřednictvím advokáta, dne 3. března 2011 doplněna, přičemž i zde bylo uvedeno, že se jedná o "Odůvodnění stížnosti oznamovatele do usnesení policejního orgánu...". Následně bylo vydáno napadené usnesení státního zástupce.
Dne 20. května 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání navrhovatelky, (právě projednávaná věc), a rovněž podání J. K., věc vedena pod sp. zn. II. ÚS 1470/11. V obou případech byla podání předložena shodným advokátem a brojila proti shodnému usnesení státního zastupitelství. Shodoval se i obsah podání, přičemž bylo důkladně odlišeno, které procesní kroky učinil J. K. (oznamovatel) a které společnost elitbau, s.r.o. (poškozená).
Z ustanovení §159a odst. 6 trestního řádu, a ve shodě s tím i z poučení v rozhodnutí Policie České republiky ze dne 2. února 2011, plyne, že stížnost, mající odkladný účinek, proti rozhodnutí o odložení věci může podat výhradně poškozený. Jak je však již výše uvedeno, ze spisu i z podání k Ústavnímu soudu navrhovatelka pečlivě rozlišuje úkony, které učinila ona a které učinil J. K. Ústavní soud nemá v úmyslu zpochybňovat tato verifikovatelná tvrzení navrhovatelky a jejího jednatele, J. K. Z uvedeného je tedy zřejmé, že navrhovatelka fakticky nevyužila své zákonné procesní možnosti podat stížnost proti usnesení o odložení věci, které naopak, nesprávně, využil oznamovatel trestného činu, J. K.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje, v souladu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však neshledal v projednávané věci, že by nyní taková výjimečná okolnost nastala.
Ústavní soud učinil tento závěr bez ohledu na závěry státního zástupce, který při posuzování stížnosti nesprávně posoudil osobu podávající stížnost. Státní zástupce vycházeje výhradně z faktu právního zastoupení, pro absenci jiné plné moci než vztahující se k navrhovatelce, dospěl k přesvědčení, že stížnost podala poškozená.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný. Takový případ v projednávané věci nastal, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podání odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2011
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka