ECLI:CZ:US:2011:4.US.1587.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1587/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci Bytového družstva "BEDEKA", Krátká 1788/23, Praha 10, právně zastoupené JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, Karlovo náměstí 18, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 21 Co 445/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 6. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného rozsudku městského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil městský soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 13 C 362/2007 tak, že stěžovatel je povinen zaplatit oběma žalobcům částku 17.977,50 Kč, a to s odpovídajícím úrokem z prodlení. Pro rozhodnutí věci v řízení před obecnými soudy bylo podstatné prokázání skutečnosti, zda jsou žalobci podílovými spoluvlastníky pozemku p.č. 1268/2, p.č. 1268/8, p.č.1268/7 a p.č. 1268/1, které jsou zapsány na Listu vlastnictví č. 2114 pro obec Praha, katastrální území Strašnice a zda jim tedy musí stěžovatel uhradit nájem za užívání dotčených nemovitostí. Na parcelách č. 1268/2 a 1268/7 jsou umístěny budovy ve vlastnictví stěžovatele. Obecné soudy se ve svých odůvodněních zabývaly především otázkou vzniku a trvání vlastnického práva k výše uvedeným pozemkům. Zatímco obvodní soud dospěl k závěru, že žalobcům nesvědčí k předmětným pozemkům vlastnické právo, neboť osoby oprávněné podle restitučního zákona nedosáhly vydání rozhodnutí o obnovení vlastnictví původního vlastníka sporných parcel, soud odvolací uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o tom, že se vlastníkem stal stát, neodpovídá obsahu žádného z provedených důkazů. Žalobci byli vedeni v příslušných katastrálních operátech jako vlastníci uvedených pozemků, příp. to byli jejich právní předchůdci a proto považoval odvolací soud nárok žalobců za důvodný.
Stěžovatel má za to, že rozsudek městského soudu vychází z nesprávných skutkových zjištění a zároveň i z nesprávného právního názoru. Městský soud neposoudil věc komplexně, a to zejména pokud jde o význam zápisů v evidenci nemovitostí, význam dědických rozhodnutí ve vztahu k majetku, který je jejich předmětem a nesprávně posoudil korespondenci a zápisy z jednání provedené k důkazům. Dále soud vůbec neposoudil význam restitučních předpisů a jejich vztah k předpisům obecným. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že z předložených listin nevyplývá, že vedlejší účastníci či jejich právní předchůdci byli po celou dobu vedeni v příslušných katastrálních operátech jako vlastníci. Zápis v evidenci nemovitostí nemůže být rozhodující pro rozhodnutí věci. V letech před rokem 1993 byly zápisy v evidencích nemovitostí pouze formální, bez jakékoliv právní relevance a v řadě případů neodpovídaly tyto zápisy skutečnosti. S předmětnými pozemky před rokem 1991 nakládal stát jako s vlastními, i když nebyl jako vlastník zapsán, choval se jako vlastník, naproti tomu vlastníci zapsaní v pozemkové knize se o tento majetek nezajímali, nedisponovali s ním, neplnili v souvislosti s ním povinnosti z vlastnictví plynoucí. Stěžovatel rovněž odkázal na související judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Navrhovatel má za to, že v řízení bylo prokázáno, že po roce 1958 pozemky fakticky převzal stát a po jejich převzetí je zastavěl obytnými domy. Odvolací soud v posuzovaném případě zcela pomíjí současnou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž i v případě přechodu nemovitostí na stát bez právního důvodu zde je dán restituční důvod a tedy nemožnost osob oprávněných domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Část právní argumentace je pak vedena ve vztahu k obcházení restitučního zákonodárství.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu z ústavněprávního hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V minulosti Ústavní soud již nejednou konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. obyčejných zákonů. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.
Pro rozhodnutí v dané věci bylo zcela zásadní posouzení otázky vlastnictví sporných pozemků. Dle náhledu Ústavního soudu je třeba vycházet z té skutečnosti, že v rozhodném období byli vedlejší účastníci zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci. Ústavní soud sice souhlasí se stěžovatelem, že před rokem 1993 byly zápisy v evidencích nemovitostí pouze formální, avšak po roce 1993 státu nic nebránilo, pokud se považoval za vlastníka předmětných nemovitostí, uvést zápis v katastru do souladu s tímto tvrzeným stavem. Pokud tak neučinil, založil (resp. potvrdil) dobrou víru vedlejších účastníků, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Stejně tak není zřejmé, že by se stěžovatel někdy svého vlastnictví na vedlejších účastnících domáhal, přičemž stav zápisu v katastru nemovitostí mu musel být znám. Za situace, kdy byli vedlejší účastníci zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci, resp. spoluvlastníci, není zcela zřejmý důvod, pro který by se měli potvrzení tohoto zápisu domáhat v rámci restitučního zákonodárství. Z toho důvodu se jeví též lichá námitka stěžovatele stran obcházení restitučního zákonodárství. Odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku jasně vyložil, které právní skutečnosti vzal za podstatné, jak je právně hodnotil a k jakým závěrům dospěl.
Závěrem lze též odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09 dostupném na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu