ECLI:CZ:US:2011:4.US.1620.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1620/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 171/2011 ze dne 31. března 2011 a proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, odbor daní, výnosů a praní peněz, 1. oddělení ČTS: OKFK-188-607/TČ/2008-18-B ze dne 3. března 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Policie ČR, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, odbor daní, výnosů a praní peněz, 1. oddělení usnesením ČTS: OKFK-188-607/TČ/2008-18-B ze dne 3. března 2011 (dále jen "rozhodnutí policejního orgánu") rozhodl, že podle ust. §79f odst. 1 trestního řádu se pro účely trestního řízení zajišťuje nemovitost: byt na adrese P., číslo bytu X, podíl na společných částech domu a pozemku XX, zapsaná na LV číslo Y1, Y2, Y3 v katastrálním území Smíchov 729051, obec P., ve vlastnictví V. I., neboť nelze dosáhnout zajištění jiným způsobem a hodnota nemovitosti odpovídá, byť jen z části, způsobené škodě a okamžikem doručení tohoto usnesení zakázal jakoukoliv dispozici s uvedenou nemovitostí, s výjimkou výkonu rozhodnutí. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 44 To 171/2011 ze dne 31. března 2011 (dále jen "rozhodnutí stížnostního soudu") podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a závěry, které z nich policejní orgán a Městský soud v Praze učinily. V případě údajného spojení vyšetřované trestné činnosti stěžovatele a vlastníka bytu V. I. není dostatek skutkových zjištění, z nichž by bylo možné učinit závěr, který učinil policejní orgán a Městský soud v Praze. Podle stěžovatele chybí jakékoliv skutkové zjištění o konkrétním propojení majetku vlastnice bytu a údajného protiprávního jednání stěžovatele. Stěžovatel rovněž namítá i zcela vadnou právní konstrukci v rozhodnutí policejního orgánu o zajištění nemovitosti, neboť vycházeje z obsahu v záhlaví citovaných rozhodnutí dochází stěžovatel k závěru, že celé trestní stíhání je postaveno na presumpci spáchání trestného činu stěžovatelem, ačkoliv stěžovatel nebyl pro žádný trestný čin doposud pravomocně odsouzen.
Rozhodnutí policejního orgánu je podle stěžovatele pro povšechné a velmi obecné zdůvodnění v podstatě nepřezkoumatelné, a proto je přinejmenším v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Judikatura je přitom v otázce nutnosti odůvodnit rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem jednotná a konstantní. Z hlediska stanoveného postupu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny je požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99, sp. zn. IV. ÚS 389/05 a sp. zn. IV. ÚS 226/05.
Na stížnost do rozhodnutí policejního orgánu podle stěžovatele reagoval Městský soud v Praze, když v odůvodnění svého usnesení potvrdil správnost závěrů policejního orgánu a doplnil, že napadené usnesení vydal policejní orgán po předchozím souhlasu státní zástupkyně a náležitě ho odůvodnil. Městský soud také uvedl, že skutkové okolnosti, o které policejní orgán opřel své rozhodnutí, mají plnou oporu ve výsledcích šetření a listinných důkazech založených ve spise, o jaké konkrétní důkazy či listiny má jít však v odůvodnění nesdělil. Policejní orgán tak podle stěžovatele zjištěné skutečnosti nesprávně a nelogicky zhodnotil, přičemž dospěl k závěru, že prodej předmětné nemovitosti N. S. její matce V. I. byl proveden účelově, s cílem zmařit vymožení pohledávky státu vůči stěžovateli.
Závěrem stěžovatel shrnuje, že odůvodnění rozhodnutí policejního orgánu i stížnostního soudu je nekonkrétní, vágní, povšechné a kusé a omezuje se pouze na obecné spekulace ničím nepodložených závěrů. Hodnocení relevantních skutečností je podle stěžovatele vedeno naprostým formalismem.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná (a stěžovatel si je této skutečnosti vědom), že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů nebo dalších orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. Hodnocením provedených důkazů, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud též není zásadně povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva a vyvození skutkových a právních závěrů a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá porušení základního práva a svobody" (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu policejní orgán i stížnostní soud ve věci postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi. Ústavní soud nemá jimi učiněným závěrům v této věci co vytknout. Protože Ústavní soud pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat argumentaci policejního orgánu a stížnostního osudu, stejně jako k ní cokoli dodávat, odkazuje na v záhlaví citovaná rozhodnutí s tím, že žádné porušení práv stěžovatele neshledal. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu považuje Ústavní soud za nepřípadné.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu