ECLI:CZ:US:2011:4.US.1633.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1633/11
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti I. O. a J. O., oba právně zastoupeni Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Jungmannova 31, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. března 2011, č.j. 3 Ads 136/2010-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť mají za to, že jím bylo narušeno jejich ústavně zaručené právo na přístup k soudu a na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. února 2009, č. 666 214 7129, byl stěžovatelce odňat vdovský důchod od 16. února 2009, a shodně byl vysloven zánik sirotčího důchodu stěžovatele. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost vrátit přeplatek na důchodech ve výši 26.587,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé správní žalobu, a Krajský soud v Praze napadená správní rozhodnutí z formálních důvodů zrušil (rozsudky ze dne 17. června 2009, sp. zn. 42 Cad 77/2009, a sp. zn. 42 Cad 78/2009). Následným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. října 2009, č. 666 214 7129, byl vysloven zánik nároku stěžovatelky na vdovský důchod ke dni 16. prosince 2008 s tím, že jeho výplata stěžovatelce nenáleží od 16. února 2009, a shodně byl vysloven zánik sirotčího důchodu stěžovatele. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé správní žalobu, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. května 2010, č.j. 43 Cad 292/2009-18, zamítnul. Následnou kasační stížnost zamítnul Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že poté, co byla na základě rozhodnutí stěžovatelky ukončena školní docházka stěžovatele, pozbyli nárok na vdovský, resp. sirotčí důchod, neboť nesplňovali zákonné předpoklady. Již ve správní žalobě namítli protiústavnost zákonné úpravy, která jako předpoklad nároku považuje nezaopatřené dítě, kterým je zejména dítě soustavně se připravující na povolání studiem, nebo dítě do 18 let věku evidované u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Stěžovatel byl v inkriminované době v ústavní výchově, která mu znemožnila zaregistrovat se jako uchazeč o zaměstnání. Uvedenou okolnost považovali za diskriminační a s tím se obrátili na krajský soud ve správní žalobě. Krajský soud však věc uzavřel s tím, že stěžovatelé neprokázali, že se stěžovatel nemohl zaregistrovat jako uchazeč o zaměstnání. Krajský soud se tedy nezabýval otázkou diskriminace, podle jejich přesvědčení přitom pochybil, když je ohledně této rozhodné okolnosti skutkového charakteru řádně nepoučil. Nejvyšší správní soud následně dle stěžovatelů dospěl k nesprávnému závěru, že úvahy krajského soudu jsou jen obiter dictum, neboť správní rozhodnutí se touto problematikou - možnosti ucházet se o zaevidování na úřadu práce nezabývalo. Závěry napadeného rozhodnutí považují stěžovatelé za přepjatý formalismus, neboť Nejvyšší správní soud jejich kasační stížnost zamítl, aniž by se otázkou tvrzené diskriminace důkladně zabýval.
V ústavní stížnosti pak uvedli hypotézy o rozhodovací činnosti správního orgánu, který by žádné rozhodnutí nevydával, pokud by buď stěžovatel nebyl v ústavní výchově, neboť by došlo k přeměně jednoho zákonem presumovaného důvodu k vyplácení důchodů na druhý (za předpokladu, že by se stěžovatel zaevidoval na úřadu práce), nebo kdyby nebyla omezena možnost zaevidování se ústavně vychovávaného jinak nezaopatřeného dítěte.
Porušení jejich práva na přístup k soudu pak spatřují ve skutečnosti, že správní soudy se měly zabývat námitkou diskriminace, spočívající ve znemožnění zaevidování se stěžovatele u úřadu práce pro existenci ústavní výchovy. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 43 Cad 292/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.
Z ústavní stížnosti, jakož i z předloženého spisu, Ústavní soud zrekapituloval chronologii děje. Po smrti manžela stěžovatelky, otce stěžovatele, těmto vznikl nárok na příslušný důchod. Následně byla stěžovateli nařízena ústavní výchova, v jejímž rámci stěžovatel ukončil základní školní docházku a započal se studiem na středním odborném učilišti. Dne 5. prosince 2008 stěžovatel ukončil studium, což stěžovatelka oznámila České správě sociálního zabezpečení oznámením doručeným dne 5. ledna 2009. Stěžovatelka, vědoma si možnosti odebrání důchodů, požadovala zastavit jejich výplatu z obavy před rizikem požadavku na vrácení vyplacené částky, neboť nebylo jisté, zda stěžovatel, toho času v dětském ústavu, bude či nebude pokračovat ve studiu. V důsledku toho Česká správa sociálního zabezpečení vydala dne 9. února 2009 rozhodnutí, jímž deklarovala zánik nároku na důchody a požadovala vrácení důchodů vyplacených za období, po které stěžovatelům nepříslušelo. Rozsudkem ze dne 19. ledna 2009, sp. zn. 11 P 156/2007, rozhodl Okresní soud Praha - západ, o zrušení ústavní výchovy stěžovatele (právní moci nabylo rozhodnutí dne 6. února 2009. Dne 16. března 2009 se stěžovatel zaevidoval na úřadu práce. V důsledku toho Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 27. dubna 2009, č. 666 214 7129, přiznala ke dni 16. března 2009 stěžovatelům příslušné důchody. Výše uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze bylo původní rozhodnutí o odejmutí důchodů stěžovatelům zrušeno. V novém rozhodnutí ze dne 26. října 2009, Česká správa sociálního zabezpečení opětovně odebrala stěžovatelům důchody, nepožadovala však již po stěžovatelce vrácení přeplatku, přičemž do té doby již stěžovatelka vrátila částku 5.000,- Kč. Stěžovatelé tedy přišli za výše uvedených okolností o příslušné důchody, přičemž přeplatek za období od 16. prosince 2008 do 16. února 2009, snížený o 5.000,- Kč jim byl ponechán. Od 16. března 2009 pak Česká správa sociálního zabezpečení pokračovala ve vyplácení důchodů stěžovatelům pro opětovné splnění zákonných podmínek.
Stěžovatelé vytýkali rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že nereflektovalo ve svém rozhodnutí námitku diskriminace založenou na nemožnosti zaevidovat se u úřadu práce pro osobu v ústavní výchově. Ústavní soud sdílí závěry správních soudů, že uvedené posuzování nebylo předmětem napadeného správního rozhodnutí. Tím bylo rozhodnuto o odejmutí důchodů stěžovatelů, neboť přestali splňovat zákonnou podmínku, přičemž jiná podmínka pro přiznání nároku v té době neexistovala. Pokud stěžovatelé dovozují, že by splnili jinou podmínku, pokud by jim nebránila objektivní překážka, pak se jedná jen o jejich úvahy. Pokud by skutečně bylo stěžovateli odmítnuto zařazení do evidence uchazečů na úřadu práce, měl by možnost napadnout takové odmítnutí v rámci samostatného správního řízení a následně i případně správního soudního řízení. Pokud se správní soudy v projednávaném případě zabývaly touto námitkou jen okrajově, činily tak právě s ohledem na její skutečný význam pro napadené správní rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal tvrzení stěžovatelů o nenaplnění znaků řádného a spravedlivého řízení v tom, že správní soudy se zabývaly výhradně předmětem správního rozhodnutí a nerozšířily svá rozhodnutí o teoretické úvahy jdoucí mimo ně.
Právo na spravedlivý proces zaručuje každému přístup k soudu za zákonem stanovených předpokladů, možnost podávat návrhy a opravné prostředky, přičemž vymezení okruhu projednávané věci v rámci správního soudnictví je dáno příslušným předchozím správním řízením a rozhodnutím. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vybočení z uvedených pravidel a s tím související zásah do práv stěžovatelů způsobem, který v ústavní stížnosti namítali.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzené pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu